Jedním z nevýznamnějších překladatelských počinů loňského roku je vydání souborného svazku Básnického díla Paula Verlaina v překladu Gustava Francla, který se Verlainovu dílu věnuje soustavně již řadu let. Majestátní svazek v mimořádně zdařilé výtvarné úpravě vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad.
Verlaine a jeho překladatel
Paul Verlaine u nás patří k nejpřekládanějším francouzským básníkům. Každá generace, počínajíc lumírovskou, si k jeho poezii i osobnosti hledala cesty, jež nabývaly nejpatrnějšího výrazu právě v překladech; vedle méně početných básnických parafrází a vyznání, mezi nimiž je nejpočetnější konvolut epigrafické poezie českých modernistických básníků (např. Jiří Karásek ze Lvovic, Sigismund Bouška nebo Karel Hlaváček) napsané pod dojmem Verlainova úmrtí. Každý dnešní překladatel přistupující k jeho dílu se tedy musí vedle obtíží plynoucích z rozdílných charakteristik obou jazyků a specifik autorovy poetiky vyrovnat také s bohatou překladatelskou tradicí. Zatímco první překlady Verlainových básní od Jaroslava Vrchlického, Arnošta Procházky, Emanuela z Lešehradu či Jakuba Demla upadly dnes téměř do zapomnění, zůstávajíce pro většinu současných čtenářů nejednou nesnadno srozumitelnými či příliš těžkopádnými (byť je tato obtížná přístupnost nezbavuje vůně prvních květů), téměř kanonického významu nabyly překlady Hrubínovy, Seifertovy či Holanovy a z pozdějších překladatelů je k nim možno přiřadit i Petra Koptu, jemuž se podařilo dosáhnout téhož spojení hudebnosti a výrazové naléhavosti, kterým Verlainovy básně vynikají.
Mnohohlavému zástupu překladatelů čelí na počátku 21. století Gustav Francl se svým překladem čtrnácti Verlainových básnických sbírek. Přestože do tohoto souboru nevčlenil básníkovu příležitostnou poezii či verše psané s komerčním úmyslem, je možné říci – pomineme-li v úplnosti básníkovy prozaické práce (včetně kritik, korespondencí, vzpomínkových a cestopisných statí) – že to nejpodstatnější (a současně nejvlivnější) z jeho literárního odkazu obsahuje právě vydaný osmisetstránkový svazek.
Oproti svým početným předchůdcům se Francl přiklonil k hovorovému jazyku, který jeho překladu přidal na osobitosti a nezávislosti na dřívějších překladatelích, byť se analogické prvky objevovaly i u některých z nich (například právě u Kopty). Ačkoliv touto tendencí Francl částečně oslabil původní melodičnost básní, podařilo se mu tím přispět k navození jejich originální expresivity, jíž jiní překladatelé dosahovali častěji interpretujícími aktualizacemi původní lexikální výstavby (dramatičtější metaforizací, redukováním melancholické monotónnosti ve prospěch barvitějšího vyjádření apod.). Francl směřuje k hovorovému vyznění ve všech rovinách struktury básně. Častěji nahrazuje rýmy asonancemi nebo využívá rýmů gramatických. Takovéto spínání veršů, nejednou podpořené i Verlainovým příkladem, umocňuje významovou šíři i proteovskou hudebnost textů samých, činíc melodický plán básní nejednoznačným a překvapivým. Podobně Francl zachází také s přesahy, jimiž graduje dramatické napětí mezi melodií textu a jeho obsahem (to je ovšem vzhledem k veršové transformaci, při níž jsou původně kratší verše nahrazeny delšími, často důraznější, než bylo v originálu). K podobnému posunu dochází i v lexikální rovině, v níž se překladatel snaží ve vhodných případech volit právě hovorové prostředky (byl z rodu šmíráků, co knajpy navštěvují; bleskovým cikcakem; abbé blábolí).
Redakční zpracování
Přestože nakladatelství Vyšehrad přistoupilo k Verlainovu Básnickému dílu se značnou důkladností, je namístě mu přece jen několik detailů vytknout. Je škoda, že redakce nevyužila výjimečné příležitosti, kterou tato publikace poskytla, a nepovolala některého z romanistů zasvěcených do dané problematiky, aby knihu doprovodil studií, která by jednak začlenila Verlainovo dílo do jeho dobových a poetických souvislostí, reflektovala jeho vývoj a současně by nastínila podoby dnešního čtení jeho poezie (podobně jak to činí Franclův překlad). Možná ovšem redakci od této možnosti odvrátila obava z dalšího nárůstu počtu stran, která patrně také zabránila tomu, aby byly v obsahu knihy vypočteny všechny básně (a ne pouze sbírky), nebo dokonce aby knihu doplnil i seznam incipitů. Toto vše by čtenáři, především tomu laickému, usnadnilo orientaci v knize. Domnívám se také, že by bývalo bylo vhodné doplnit knihu ediční poznámkou, v níž by bylo ozřejměno, z jakých zdrojů Gustav Francl překládal, případně v níž by svou překladatelskou metodu explikoval.
Autor je bohemista.
Paul Verlaine: Básnické dílo. Přeložil Gustav Francl. Vyšehrad, Praha 2007, 776 stran.