Vicepremiér Petr Nečas se po výpovědi premiéra a ministra zdravotnictví u Ústavního soudu nechal slyšet, že někteří soudci hovořili při dotazování vládních svědků jako komunisté nebo sociální demokraté. Je to podle něho nepřípustné politizování nejvyššího ochránce české ústavnosti. I média se shodnou v tom, že politizace Ústavního soudu skutečně probíhá, přinejmenším tím, že se k němu dostávají kauzy, jejichž řešení by normálně příslušelo parlamentu, jako jsou například poplatky u lékaře.
Petr Nečas a média mají částečně pravdu. K politizaci Ústavního soudu dochází, ale v poněkud odlišném smyslu. Zatímco místopremiér a novináři chápou politizaci jako názorovou parcelizaci podle stranických triček nebo přijaté a vyznávané ideologie, skutečná politizace soudu spočívá v tom, že stále častěji rozhoduje o kauzách, které se bezprostředně dotýkají politiky v širším, řekněme privilegovaném smyslu. Přesněji pole, na němž probíhá boj o sociální práva garantovaná Ústavou. Soud se stává výsostně politickou institucí hlídající základní dohody, z nichž vyrůstá české občanské společenství. Některým uším by takový výklad mohl znít hrozivě, ale o jakých jiných kauzách by Ústavní soud měl rozhodovat, aby byl hoden významu svého postavení?
Když se politikům nelíbí, že jim někdo z vnějšku zasahuje do politiky, svědčí to vždy o tom, že se cítí být na svém poli příliš velkými suverény a odmítají připustit, že by mohlo existovat ještě jiné, širší hřiště, kde jsou pouhými hráči, na němž se musí ctít jiná pravidla. Politizace Ústavního soudu se pak jeví jako nutná a potřebná, protože odkazuje rozpínavé politiky tam, kam patří. Pozoruhodné je, že když soud rozhoduje o stejně třaskavé politické kauze (ve výše rozšířeném smyslu) a rozhodne ve prospěch pravicové ideologie, jako se tomu stalo třeba v případě zrušení zákona o regulaci nájmů, nikdo z ODS ani jiných konzervativních stran o nepřípustné politizaci soudu nemluvil. A přitom, viděno zaslepenýma očima tehdejší levo-středové vlády, soud fakticky znemožnil naplnění mandátu, který od voličů tehdejší koalice vedená ČSSD dostala.
Není asi nutné uvádět další a další příklady, aby bylo jasné, že Ústavní soud je politickými stranami přímo tlačen k tomu, aby rozhodoval politicky (v užším slova smyslu), tedy ve prospěch té které strany. Když se ale situace obrátí proti přesvědčení vlastní partaje, je takový Petr Nečas, konzervativní ochránce dobrých mravů v ODS, ochoten ihned vyrazit do boje s obviněním, že Ústavní soud nepřístojně zasahuje do politiky. Námitka, že politici, a tedy i vicepremiér se vždy rozhodují podle konkrétní situace a nemusí být nutně politicky zaujatí, neobstojí, protože by se těžko našel případ, kdy politici přijali rozhodnutí soudu pro druhou stranu bez zhrzeného komentáře.
I minulý týden při zrušení pasáží zákona, podle něhož nejsou první tři dny nemocenské hrazeny, se premiér Topolánek nezdržel politicky motivovaného komentáře. Přijal sice rozhodnutí soudu, ale dodal také, že neví, co je na zákonu protiústavního. Respektuji Ústavní soud, řekl nepřímo premiér, ale nevěřím jeho kompetenci rozhodovat o tom, co je a co není proti Ústavě. Je typické, že si premiér nepočkal ani na písemné vyhotovení závěru, který by si mohl v klidu prostudovat, a dokonce ani neakceptoval stručné vysvětlení, že „zaměstnanci jsou nuceni platit za první tři dny nemoci, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena“, což je v rozporu s právem každého občana na přiměřené hmotné zabezpečení.
Hovořit nyní o stranické politizaci Ústavního soudu je poněkud opožděné. Tak byla tato instituce přece chápána politiky od samého počátku. Současný prezident Václav Klaus to vyslovil několikrát, když hovořil o Ústavním soudu jako o třetí komoře parlamentu, a neskrýval při tom nespokojenost s tím, že mu tímto způsobem utíká velká část moci, kterou tehdy držel v ruce spolu s Milošem Zemanem. Po výměně stráží na Ústavním soudu, a ten už z většiny jmenoval současný prezident, využívaje přitom varování osobní špatné zkušenosti z „druhé strany“, se ovšem situace nezměnila. Ironicky řečeno - neměl by si Petr Nečas stěžovat přímo u Václava Klause, pro něhož tak lehce zvedal ruku při volbě prezidenta?
Současný souboj mezi vládou a opozicí, který se ze sněmovny zcela legitimně přesunul k Ústavnímu soudu, by mohl mít pozitivní efekt v několika ohledech. Prvním je sice triviální, ale zřejmě nikoli samozřejmé zjištění, že Ústavní soud je především nestranicky politická instituce, v žádném případě jen čistě soudní instance. Pokud nespokojení politici přijmou toto východisko, přijde s ním i další pozitivní změna. Vědomí, že politika není jen soubojem ideologicky vyhraněných názorových proudů, ale také kultivace něčeho společného. Skoro by se chtělo říct, čím víc podobných sporů, jako je ten o poplatky a nemocenskou, u Ústavního soudu proběhne, tím snadněji by to politiky mohlo trknout.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.