V Česku se za ekologické stavby považují ty, v jejichž konstrukci se uplatnily určité materiály a které jsou završeny vegetačními střechami. To je velmi omezený pohled.
Ekologická architektura se u nás redukuje na snahu o optimální energetickou bilanci. To má konkrétní historické kořeny. Ropnou krizí v roce 1973, vydáním díla Meze růstu (The Limits to Growth, 1972) Donelly Meadowsové a dalšími dokumenty Římského klubu se symbolicky uzavřela zlatá éra kapitalismu v západním světě. U nás nebylo co uzavřít. Na Západě se mezitím ekologie proměnila v široce založený interdisciplinární obor. Tady ne.
Nová odpovědnost
V teoretických debatách českých ekologů chybí reflexe významné knihy Princip odpovědnosti. Pokus o etiku pro technologickou civilizaci (Das Prinzip Verantwortung, 1979; česky 1997) židovského filosofa německého původu Hanse Jonase (1903–1993). Text upozorňuje na ekologickou dimenzi různých oblastí od politiky po architekturu. „Jelikož nejde pouze o osud člověka, nýbrž též o představu člověka, nejen o fyzické přežití, nýbrž též o neporušenost lidské bytnosti, musí etika, jejímž úkolem je střežit obojí, být vedle etiky rozumnosti etikou hluboké úcty,“ píše se v ní.
Analyzujeme-li politickou rétoriku Strany zelených a narážíme-li na české ekologické stavby, jde jim o „fyzické přežití“, nikoli o „neporušenost lidské bytnosti“. Nová odpovědnost je aktuální právě nyní, v době, kdy je příroda pohlcována „totálním artefaktem“, „univerzálním městem jako druhou přírodou“. Sféra lidské odpovědnosti se značně rozšířila.
Teze ekologické architektury v ČR
Česká ekologická architektura je tedy teoreticky podvyživená. Chybí nám živá a stálá diskuse o jejích základních premisách a hranicích. V programu české Skupiny ekologických architektů (SEA) je ekologická dimenze architektury shrnuta do tří základních oblastí: 1) energetická nenáročnost; 2) respektování kulturního, sociálního a klimatického kontextu v architektonickém řešení a 3) integrace zeleně do architektury. Jen na okraj – relaxační centrum Parkholiday v Benicích (2006–07), bytový dům Vyšehrad (1999–2007) či slavný Dům v kožichu v Mladé Boleslavi (2003) od předního člena SEA Petra Suskeho přes nespornou kvalitu a nápaditost nesplňují ani jeden z nich. Všechny body vyžadují korekci. Energetickou nenáročnost musíme měřit nejen poměrem investičních a provozních nákladů, ale i potřebou jisté míry komfortu, nesmí docházet k „technologické regresi“ v zájmu kvaziekologického šetření energií.
O respektování kulturního, sociálního a klimatického kontextu také nemůže být řeč, jde-li o formu bydlení či jiného způsobu užívání, která podle dosavadních pozorovacích souřadnic nemá perspektivu. A integrace zeleně do architektury je nonsens. Ekologický je protisměr – integrace architektury do zeleně. Přenesení zbytku zeleně na střechu, fasádu či do interiéru je ochočování přírody. Té vrátíme její legitimitu a plnohodnotnost tak, že ji začneme konečně brát za rovnocenného partnera.
Obcování místo znásilnění
Ke zdařilejším a ekologičtějším stavbám v České republice lze počítat Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce – od společnosti Projektil architekti (2005–06, A2 č. 22/2007). Pominu-li konstrukčně technologické parametry této pozoruhodné stavby, pak se právě zde nádherně ukázala jinde potlačovaná stránka – estetická. Ekologická stavba musí obohacovat a dotvářet krajinu svým tvaroslovím. Dřevěná duha Sluňákova se nad moravskou nivou klene velmi apartně. Zdařilá je též nová poštovna na Sněžce od Martina Rajniše a Patrika Hoffmana – ekologická demontovatelností, pozoruhodná dřevěným konstrukčním systémem; je to přiznaná vrstva přidaná k přírodě. Dokud tu bude přítomna lidská populace, budou tu i nové vrstvy, jde jen o to nahradit znásilnění legitimním obcováním. Toho ale nelze dosíci tak, že podlehneme opačnému extrému, že se architektura začne stydět za to, že je architekturou, tudíž artikulací prostoru technickými a estetickými prostředky.
Živá světová debata, jíž se čeští tvůrci neúčastní, nedovolila ekologické architektuře ustálit se na nějakém definičním kadlubu. Za ekologickou stavbu je typicky považován i projekt budovy Ultima Tower (1991) od Eugena Tsui, vysoké 3,2 km a tvarově připomínající ještědskou dominantu od Karla Hubáčka. Zde je nejen futuristickým způsobem řešena minimalizace dopadu části lidské populace na životní prostředí, ale součástí návrhu je i tvar přizpůsobený některým zákonitostem přírody, například proudění vzduchu. Z tohoto hlediska bychom mohli za ekologické stavby považovat i geodetické kopule Buckminstera Fullera. Záměrně uvádím zahraniční příklady z opačného spektra architektury, protože ekologické stavby mohou a mají splývat s tím, co u nás označujeme rovněž nediskutovaným pojmem inteligentní budovy. Je či spíš bude (dokončena má být v roce 2011) Freedom Tower od Daniela Libeskinda, vyrůstající na místě zbořených amerických „dvojčat“, ekologickou architekturou, nebo inteligentní budovou? Na světovém architektonickém fóru má taková otázka zcela jinou dimenzi než u nás, protože tam jádro sporu netvoří otázka použití slámokartonů či vegetačních střech. Z českých ekologických staveb stále čouhá sláma podobně jako z rozprav českých ekologů.
Autor je výtvarný publicista a kritik architektury.