Chameleon funkcí?

S každým dědictvím se především musí nakládat tak, aby minulé zisky byly prostředkem k budoucím profitům, nejinak je tomu s dědictvím průmyslovým. Řada průmyslových staveb i celých areálů se mění na obytné budovy nebo dokonce celé čtvrti. Konverze původně výrobní funkce (případně s ní souvisejících obslužných funkcí) na rezidenční, administrativní a celou řadu dalších činí z původně monofunkční typologie svého druhu funkčního chameleona. To, zda se promění industriální architektura v administrativní budovu či dům s lofty, nezáleží jen na původní typologii stavby, ale podstatnou roli hraje i její umístění, dopravní dostupnost, finanční výtěžnost a podobně. Investor či developer může rovněž přihlédnout k výsledkům pasportizace, stavebně historického průzkumu, tedy toho, čeho výsledky předkládá publikace industriál_paměť_východiska. Protože se dosud u nás neujalo, že zastavované území může získat atraktivitu, jestliže zachová alespoň ty nejvýraznější znaky své historické identity, může tato kniha posloužit také jako průvodce úspěchy a neúspěchy resuscitace průmyslového dědictví. Jenže samotný pojem industriální architektury v sobě obsahuje celou řadu otázek.

Jak definovat „industrializaci“?

Ač je úvodní stať knihy Benjamina Fragnera, předního znalce industriální architektury u nás, dobrým vzhledem do tématu, pochybnosti budí samozřejmost, s níž se hovoří o tomto druhu staveb bez bližší definice. Vždyť sám pojem industrializace je stále předmětem dohadů. Je například definována jako „dlouhodobý, spíše kontinuální a dodnes neukončený proces velké civilizační transformace agrární společnosti s převahou obyvatelstva, žijícího na venkově a živícího se zemědělstvím, v moderní průmyslovou a konzumní společnost, žijící z velké části ve městech a vytvářející větší díl národního důchodu v průmyslu a službách“ (Ivan Jakubec – Zdeněk Jindra: Dějiny hospodářství českých zemí, Praha 2006). Periodizace je sice záležitostí individuálního přístupu historiků, avšak zkoumáme-li průmyslové dědictví nejen pro jeho stavebně historické hodnoty, ale hlavně kvůli otázce jeho dnešního využití, nemůžeme se vyhnout obtížím spojeným s definicí toho, co je industriální architektura a zda je vůbec vydělitelná z architektury obecně.

V širším smyslu lze o industriální architektuře hovořit s odmítnutím Toynbeem rozšířeného pojmu révolution industrielle i Rostowova pojmu take off přinejmenším od osmnáctého, ne-li sedmnáctého století, což je samo o sobě dost velký časový rozptyl na to, abychom tápali, pokud jde o výběr příkladů industriální architektury. Je totiž otázka, nakolik patří železárna v Kovářské do průmyslové architektury, jestliže její počátky můžeme datovat hluboko do předindustriální doby. Navíc je obtížné z typologického hlediska odlišit průmyslové stavby od jiných, zejména v případech, kdy si budova vypůjčuje historizující tvarosloví. Mimoto je třeba od industriální architektury odlišovat technické památky, ale ani tady není snadné vést hranici. A pak je tu otázka celých areálů – brownfields. Právě u větších celků je důležitý městotvorný potenciál. Pomineme-li zde možnost muzealizace objektu či areálu, může mít průmyslová architektura městotvorný charakter, jestliže se dokáže vpojit do organismu města. V přímém protikladu k ní jsou dopravní stavby považovány řadou autorů za neměstotvorné. Jako odstrašující příklad se uvádí Los Angeles, kde dopravní stavby zabírají zhruba 60 % plochy města. Jenže i tato polarita je zpochybnitelná mnoha příklady. Zůstaneme-li na domácí půdě, pak bychom na díle Patrika Kotase mohli doložit, že ani dopravní stavby neužírají krajíc z městské půdy jen proto, aby zamořily městskou tkáň emise a akustická znečištění. Právě dopravní stavby nás stavějí před nutnost uvažovat o průmyslovém dědictví v širokém prostorově sídelním a společenském prostoru.

Navíc jsme na půdě oboru, který se u nás zrodil teprve nedávno a nazývá se industriální archeologie. Ve světě rozšířila tento obor rozsáhlá změna v chápání toho, co dříve bylo průmyslem, změna způsobená krizí roku 1973. Celá průmyslová odvětví zanikla, respektive vcházeli jsme do postindustriální doby ohlášené dílem Daniela Bella. Změněné paradigma způsobilo nebývalý zájem o průmyslové dědictví v širokém slova smyslu, ale zejména o industriální architekturu. Zatímco vyspělý svět dávno dospěl do své postindustriální fáze, u nás až do roku 1990 se průmysl držel jako páteř zcela paralyzované ekonomiky.

Zpoždění téměř dvacetileté

Pro úspěšné včlenění industriální architektury do organismu města najdeme v publikaci minimálně jeden příklad – továrnu Walter v Praze-Jinonicích. Zatímco v knize se lamentuje nad tím, že „v současné době je areál přes své nesporné architektonické i užitné kvality ohrožen“, realita naštěstí byla jiná už v roce jejího vydání. Průmyslový areál se v průběhu nejbližších let promění v novou městskou čtvrť podle projektů architekta Václava Červenky z ateliéru PH5 a Ian Bryan Architects. Naopak jindy se nepodaří najít využití pro rozsáhlý průmyslový areál. Zlíchovský lihovar Fischl-Rosenbaum chátrá od roku 2000, kdy byla ukončena výroba lihu a octa. Podtrhuje sociální a urbanistickou degradaci širšího smíchovského areálu zejména v oblasti nádraží. Je to temný rub zářivé elegance Nouvelova Zlatého anděla. V rychlosti a rozsahu přeměn brownfieldů na celé čtvrti zatím Česká republika pokulhává za ostatní Evropou, protože se jí ještě nepodařilo dohnat zpoždění téměř dvaceti let. Jisté je, že právě ve velkých průmyslových areálech či jednotlivých budovách spočívá velký sídelní potenciál.

Přítomnost: limity a sebeklamy

Vraťme se však obloukem ke knize samé. Textu Benjamina Fragnera je nutno vytknout jedno velmi zavádějící klišé. Tvrzení, že Československo „patřilo k hospodářsky nejúspěšnějším zemím v Evropě“, přece zpochybnila či přinejmenším zrelativizovala kniha Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, navíc citovaná autorem textu (sic!). Bylo to, jak říkají autoři Mýtu, „v mnohém prozaičtější, složitější“. Záleží totiž na tom, kým tuto vyspělost poměřujeme. Pakliže tehdejším Polskem či tehdejšími agrárními zeměmi jihovýchodní Evropy, pak teze o hospodářské vyspělosti někdejšího Československa platí, ve srovnání se Spojenými státy, Velkou Británií, Německem, Belgií, Nizozemím či Švýcarskem však vůbec ne. Nutno dodat, že podobné limity a sebeklamy doprovázejí i naši přítomnost, a to i ve vztahu v nalézání nových rolí pro průmyslové vysloužilce. Proto je nutné poměřovat se i v oblasti průmyslových konverzí skutečně postindustriálními společnostmi.

Autor je výtvarný publicista.