Festival v Krakově ukázal, jakým způsobem může divadlo vyprávět. Někdy je k tomu potřeba vystavět hotel či televizní studio, jindy stačí i-pod. V každém případě však záleží na tom, co se vlastně říká.
Letošní třiatřicátý ročník festivalu Krakovské divadelní reminiscence (24.–27. dubna) sám sebe shrnul pod heslo Vztahy – vyprávění – hranice. Dozvíme se z něj něco o současném alternativním (či novém, chcete-li) divadle? „Hranice“ můžeme vynechat rovnou, protože překračování hranic je jedním z nejhorších klišé současného uměleckého diskursu. Co by nás ale mělo zajímat, je „vyprávění“. Zde se otevírá celé pole možností, jak nahlížet vyjadřovací prostředky dnešní mezinárodní divadelní scény. Všechny v Krakově prezentované inscenace nabídly zcela specifický způsob vyprávění – a zároveň nastínily klíčový problém, jak vůbec dnešní divadlo vnímat. Co nám chce sdělit a jaké cesty k tomu volí.
Historky z hotelu
Hned první divadelní skupina mikeska:plus:blendwerk ze Švýcarska postavila ve své inscenaci Rashomon: truth lies next door (Rašomon: pravda za vedlejšími dveřmi) vyprávěcí princip do samého středu jevištního díla. Vystavěli si na to nové divadlo – komplex hotelových pokojů, které na sebe těsně navazují. Samojediný divák jimi prochází, aby se dozvěděl, kdo byl vrahem a kdo obětí. V jednotlivých místnostech na něj čekají herci-aktéři příběhu, kteří mu v přímé interakci podávají své verze. V poslední místnosti je divák vystaven sám sobě – na videozáznamu vidí sebe snímaného v první místnosti. Režisér Bernhard Mikeska narušuje vyprávěcí linárně chronologickou strukturu (což není nic nového) a zpochybňuje též úlohu vypravěče, neboť konečné rozhodnutí nechává na divákovi. Interaktivnost inscenace, jež je dovedena do extrému pouze v první místnosti, se postupně rozpadává a „vztah“ mezi hercem a divákem vlastně není nijak zpochybněn ani nově nahlížen; pro svátečního návštěvníka divadla je osobní kontakt takto nablízko jistě pozoruhodný a strhující, postupem času se však ukáže (a ve třetím pokoji je to již nepochybné), že inscenátoři s účastí diváka ve skutečnosti nepočítají. Tradiční vyprávěcí postup tedy eroduje pouze vnějškově.
Ke zcela jiným zpochybněním se odhodlala londýnská skupina Rotozaza. Její členové popřeli hned několik divadelních konvencí – například zcela zrušili několikatýdenní zkušební proces. Přijeli zkrátka do Polska, vybrali si dva místní herce, půl hodiny před začátkem večera je nalíčili a oblékli, postavili na jeviště a veškerý text a instrukce jim během představení rovnou pouštěli z i-podu do sluchátek. Co se stalo? Po deseti minutách bylo publiku jasné, o jaký jde koncept (ano, svět je plný odcizení), ale ničeho jiného se zachytit nedalo. Banální historie o vztahových peripetiích od jeho začátku do konce nestačila – z jevištního celku totiž zcela vypadli herci… Oba Poláci měli tolik potíží s anglickým textem a instrukcemi, že neměli čas ani hrát, ani vytvářet jakékoliv vztahy – ať už mezi sebou či směrem k nám. Přestali nám zkrátka vyprávět (sdělovat) svůj jevištní příběh.
Kdykoliv totiž divadlo rezignuje na příběh – vzdá se nejsnazšího způsobu, jak oslovit diváka –, musí nabídnout něco jiného. Mimořádné dovednosti, přitažlivou, neobvyklou výpravu, strhující hudbu… Nic z toho ovšem neukázal ani polsko-mexický projekt v koprodukci Cooperativa Gimnastica Mexico a Polaca Hernan Cortes Who Is Laughing at My Fears? (Kdo se směje mým strachům?) v režii Zbigniewa Szumského. Nejslabší inscenace přehlídky pokračovala do Prahy, kde ji čekala dvě vystoupení v Alfredu ve dvoře. Jak symptomatické pro naši scénu.
Jen pop ke mně hovoří
Otevřený způsob komunikace, navazování vztahů a koneckonců i sdělení jako takové spojovala produkce německé andcompany&Co. a slovinského divadla Teatr Mladinsko. Ti první nabídli fragmentární pohledy na nejrůznější aspekty společenské revoluce v kontrastu ke konzumnímu popartovému světu. Neustálým balancováním mezi parodií a ryze politickým divadlem se diváků ptali: a co ty, můj milý, také si myslíš, že berlínská zeď padla zásluhou Johna Lennona? Otázky, jež si protagonisté vzájemně kladli, ať už explicitně či implicitně, se jako bumerang (vržený myšákem Mickeym) vracely do publika.
Teatr Mladinsko zašel ve Fragile! (Křehké!) ještě mnohem dál: režisér Matijaž Pograjc rozložil veškerou konstrukci jevištní architektury na elementy, které zapojil do televizní reality. Vpředu nahoře viselo plátno, na nějž se promítala kompozice snímaná na několik kamer. Některé se zaměřovaly na hereckou akci, situovanou do holého prostředí zadní části jeviště, ty další k tomu snímaly pozadí – miniaturní loutkové výjevy, které animovali skrytí herci. Stratifikované jeviště nabídlo několikanásobné ohnisko, na divákovi bylo, zda se soustředí na loutky, živé herce či celkový pseudotelevizní (soap operou zavánějící) celek. Inscenace využívá vše, co nabízí moderní divadlo – a její hlavní cíl je zřetelný: ukázat, že dnešní doba poskytuje tolik různých modů vyprávění, že najít si ten „správný“ je vlastně nemožné.