O tom, co přinesla přehlídka současného českého tance, o jeho směřování a oceněních, jichž se mu konečně začíná dostávat – včetně povzdechnutí nad financováním.
Festival Česká taneční platforma, který každý rok prezentuje nové práce současného tance, letos nabídl výběr značně odlišných inscenací. Návštěvník divadel Ponec, DISK, Duncan Centre a Alfred ve dvoře tak měl šanci porovnat práci větších uskupení a opusy choreografických individualit, nováčků i zkušených tvůrců. Z širokého spektra však pouze jeden získá Cenu Sazky za objev v tanci; jeho jméno se dozvíme na červnovém festivalu Tanec Praha.
Zasloužené ocenění
Silný dojem zanechala skupina DOT 504, jejíž činnost založená na mezinárodní spolupráci s hostujícími choreografy nabírá v druhém roce jejího působení na obrátkách. Holdin’ Fast (viz A2 č. 45/2007) choreografů Jozefa Fručeka a Lindy Kapetaney útočí na diváka vášnivým tancem tří párů, které boří představu o introvertnosti a solitérním charakteru domácího tance. Zjednodušením by bylo poznamenat, že stylově se DOT 504 snaží přiblížit špičkovému belgickému souboru Ultima Vez – spolupracuje s jejími bývalými členy, kteří nemohou zapřít vliv proslulého choreografa Wima Vandekeybuse. Ale pokud nyní máme české tanečníky, kteří jsou schopni v podobném duchu chrlit energii na jevišti a tančit, jako by to bylo naposled, můžeme být rádi. DOT 504 se drží své cesty a představuje jeden z proudů, který zde nebyl tak docela zastoupen. Jejich soustředěnou práci ocenila v březnu i Herecká asociace, a to nominací dvou členů – Heleny Arenbergerové a Petra Opavského – na letošní cenu Thálie. Je to poprvé, co se interpreti současného tance ocitli v užší nominaci na tuto cenu, po boku baletních umělců z Národního divadla, což je výrazný posun. Zdá se, že Thálie pro tuto kategorii není již takovou absurditou, jakou by se mohlo před několika lety zdát. Blíže k ní ale zřejmě mají interpreti více či méně institucionalizovaných souborů (jako třeba DOT 504) než tanečníci v komorních projektech nezávislých choreografů.
Kromě Holdin‘ Fast se navíc prezentovala i členka souboru Lenka Vágnerová se svou choreografickou prvotinou Proposition. Zúročila své zkušenosti s prací s různými choreografy a vytvořila velmi dynamickou, místy až poněkud zběsilou studii moci a jejího zhoubného vlivu na lidi. DOT 504 v této sezóně premiéruje jako na běžícím páse, s odstupem času uvidíme, zda nasazené tempo vydrží a za jakou cenu.
Tančíme i pro děti
Alternativou k DOT 504 může být soubor NANOHACH. Veleúspěšná inscenace Portrét (viz A2 č. 45/2006) choreografky Ioany Mony Popovici zahajovalo celou přehlídku; z nových děl soubor uvedl choreografii Michala Záhory Resonance. Nelze generalizovat ani stavět tyto dva soubory proti sobě, nicméně NANOHACH představuje poněkud kontemplativnější přístup k tvorbě a jednotlivé inscenace jsou stylově rozrůzněnější než v případě DOT.
Skupina VerTeDance přinesla mnohem intimnější motivy – letos soubor pokračuje v práci s dětským interpretem, a to v dílku Třiačtyřicet slunce západů. V choreografii Veroniky Kotlíkové-Knytlové jsme svědky tanečního ztvárnění základního motivu/vztahu ze slavného díla Antoina de Saint-Exupéryho. Křehký duet tanečnice a malého chlapce obohatil Platformu o představení, které by bylo možné uvádět i pro školy. Seznámil by školní publikum se současným tancem, založeným na kontaktu tanečníků. Představení se však zároveň nespoléhá na dětské narativní vyprávění, stojí na abstraktnějším pohybově-tanečním vykreslení vztahu a setkání malého a velkého člověka na scéně.
Poprvé se letos na Platformě objevilo nové uskupení 420people Václava Kuneše a Nataši Novotné. Tito dva skvělí tanečníci, bývali členové NDT 1, přinesli ve vybroušeném duetu Small Hour zcela odlišný, jemně neoklasicistní styl, který opět o něco rozšířil spektrum toho, co bylo možno letos na Platformě zhlédnout. Jejich „produkční jednotka“ taktéž do budoucna slibuje spolupráci českých tanečníků se zahraničními choreografy; ukázku již představili na začátku roku v divadle Archa.
Ostatní nezávislí choreografové představili díla, jež utvrzují směřování českého tance k zmíněné introvertnosti a komornosti. Kvalita má ale tendenci vzrůstající, svědčí o tom deset (!) nominovaných děl na Cenu Sazky, což je velká většina všech děl na Platformu přihlášených. Porota tak nepřímo ukázala na různost stylů práce, mezi nimiž bude těžké vybírat. Celý program České taneční platformy potvrdil životaschopnost tohoto žánru a kuráž všech tvůrců. Festival mohl být skvělým entrée k jubilejnímu 20. ročníku mezinárodního festivalu Tanec Praha, který však letos paradoxně dostal desetkrát menší podporu od pražského magistrátu, což i celé Platformě zpětně dodává trochu hořkou příchuť.
Autorka studuje taneční vědu.