Pátrání po Kafkových spisech

V čem spočívá váš detektivní Projekt Kafka?

Projekt byl založen s cílem zahájit oficiální pátrání po ztracených spisech Franze Kafky. Hledáme pětatřicet dopisů, které Kafka napsal své poslední lásce Doře Diamantové, a až dvacet poznámkových sešitů s dosud nepublikovanými texty, které psal v posledním – a nejšťastnějším – roce svého života. Je to hledání literárního pokladu. V roce 1996 jsem si uvědomila, že je reálná šance ty písemnosti objevit. Dora byla zodpovědná za jejich ztrátu, ale možná by se mohly zase najít. Kafkova neteř Marianna Steinerová mi dovolila vést pátrání v zastoupení Kafkových dědiců. Zemřela v roce 2000, ale dvě její sestřenice, přeživší Kafkovy neteře, pořád žijí v Praze, aspoň doufám. V roce 1997 jsem podala žádost německé vládě o navrácení těchto dokumentů jako majetku zavlečeného během holocaustu. O rok později se případ dostal na pořad jednání a já jsem jela na čtyři měsíce do Berlína, kde jsem procházela nacistické a komunistické archivy. Pátrání vedlo k napsání mé první biografie o Doře Kafka’s Last Love. Kromě toho jsem objevila úžasné věci, jako Kafkův kartáč na vlasy a jeho původní dopisy. Našla jsem též žijící Dořiny příbuzné.

Koncem července plánujete cestu do slezských archivů, ve kterých by podle vašich informací mohly být Kafkovy texty a materiály, zabavené gestapem v Dořině bytě v srpnu 1933. Jak je možné, že po nich nikdo nepátral už dávno?

Ale on pátral. Před pětasedmdesáti lety, když gestapo zabavilo Kafkovy dopisy a sešity, si to Dora strašně vyčítala a celá hysterická volala Maxi Brodovi do Prahy, a ten pak kontaktoval československou ambasádu v Berlíně. V té době tam byl kulturním atašé Camill Hoffmann, pražský básník a Kafkův přítel. Šel na gestapo a žádal navrácení věcí. Dozvěděl se, že v prvních dnech nacistické vlády bylo zabaveno tolik materiálu, že není možné konkrétní dokumenty lokalizovat. Hoffmanovi, který byl sám židovského původu, bylo doporučeno po „degenerovaném“ díle židovského autora dále nepátrat. Druhý pokus o záchranu těchto textů podnikl v padesátých letech Max Brod. Žil v té době v Tel Avivu a písemnosti se pokusil získat s pomocí mladého berlínského kafkologa Klause Wagenbacha. Wagenbach, kterému je dnes hodně přes sedmdesát, mi řekl, že podle šéfa berlínské policie byly hledané materiály odvezeny z Berlína koncem války do „bezpečí“ na východ, s největší pravděpodobností do Slezska. Na území bývalých „východních teritorií“ je spousta archivního materiálu z Třetí říše, po celou dobu komunismu nedotčeného a až do pádu železné opony nepřístupného.

Věříte, že by někde mohly být ještě další materiály?

Samozřejmě. Nedávno mi řekl Paul Shapiro z Muzea holocaustu ve Washingtonu, že ve východní Evropě jsou tisíce archivů, které dosud nebyly zpřístupněny veřejnosti. Netušíme, co skrývají. Kdo ví, co se objeví.

V předmluvě své knihy zmiňujete neuvěřitelné souhry náhod, které vás přivedly k pátrání po Dořině životě…

To zdaleka není všechno. Dora ve svém deníku – který jsem objevila v Paříži poté, co byl padesát let považován za ztracený – píše o náhodách ve svém životě a o tom, že se je snažila nebrat na vědomí. Já je na vědomí beru. Sleduji je jako nápovědy, znamení. Naposledy mě přivedly ke Kafkovým dopisům. V roce 2003 jsem měla přednášku v synagoze nedaleko San Diega a někdo si koupil mou knihu. Za pár týdnů mi napsal, že vlastní tři originální Kafkovy dopisy. Připadalo mi to velmi nepravděpodobné, ale pisatel mě přesvědčil, abych ho navštívila a prohlédla si je. Byly pravé! Paradoxně to byly právě tři dopisy psané Ludwigu Hardtovi v Berlíně roku 1924, jediné publikované, v nichž Kafka zmiňuje Doru jménem. Loni, když jsem oznámila, že v rámci Projektu Kafka podnikneme cestu do východní Evropy, přišla na mou přednášku příbuzná Grety Blochové, další Kafkovy milenky. Pochází z Berlína a žije v San Diegu – a ukázala mi svou sbírku dopisů. A minulý měsíc se mi ozval vnuk Hedwig Weilerové, Kafkovy první lásky, jíž Kafka psal milostné dopisy v letech 1907 až 1909. Ten vnuk se nedávno přistěhoval do San Diega z Argentiny a vlastní sedmnáct Kafkových dopisů, které jsem mu pomáhala katalogizovat před právě probíhajícím prodejem literárnímu archivu v Marbachu. Takže od roku 2003 se původní Kafkovy dopisy celkem třikrát objevily v Kalifornii, v San Diegu. Ze všech možných jiných míst právě tady. Tak tomu tedy říkám náhoda!

Kdo z Dořiných blízkých příbuzných je dosud naživu?

Dořina nevlastní sestra Sara žije v Tel Avivu, dále Sařiny dcery Tova a Miriam, Dořin synovec Zvi Diamant, syn Dořina staršího bratra Davida. Zvi je prvním členem rodiny, kterého jsem našla v roce 1998. Je o pouhých pět let starší než já, jeho žena Shoshi a jejich čtyři děti jsou pro mě jako rodina, ačkoli pořád nevíme, zda jsme skutečně spříznění. Zvi pravidelně volá mému otci o židovských svátcích, což mě velice těší. David, Dora a Sara jsou jediní přeživší z celé velké polské rodiny. Zvi se narodil v propouštěcím táboře v Dachau v roce 1947. Rodina žijící v Izraeli a v Německu se poprvé sešla v roce 1999 v Londýně, při zasazování kamene na Dořin do té doby neoznačený hrob. Dvě Dořiny sestřenice, Etty Diamantová z Tel Avivu a Miriam Shekterová z Kodaně, se možná připojí k naší cestě do Prahy.

Ve své knize ukazujete Kafku jako vtipného, zábavného a hravého muže. Není obecná představa Kafky jakožto bytostně odcizeného a depresivního člověka omyl, přenos dojmu z díla na osobnost?

V populární kultuře se Kafka skutečně stal karikaturou svých románových protagonistů. K tomu přispělo i mnoho odborných publikací. Dora vždycky věděla, že Kafka nebude pochopen. V dopise Maxi Brodovi z roku 1930, v němž vysvětluje, proč nesouhlasí s posmrtným uveřejněním Kafkova díla, napsala: „Svět nemusí o Franzovi vědět, protože mu nikdy neporozumí. Musel by tu být, aby vše vysvětlil dotekem své ruky nebo pohledem svých očí, a to samozřejmě udělat nemůže.“

Max Brod byl první, kdo se pokusil korigovat interpretace, které mu vzdalovaly Kafku, jak ho znal. Kafkovské bádání šlo ale jiným směrem a za pravdu mu nedalo. Není paradoxní, že se lidem, kteří Kafku důvěrně znali, upírá věrohodnost?

Já do jisté míry chápu, proč se odborníci zdráhají Doře věřit. Především chybějí materiální důkazy – Kafkovy dopisy adresované jí a jeho poslední poznámkové sešity. Mnohem víc mě ale trápí, že se ignorují fakta. Proč se například v žádné životopisné knize o Kafkovi – do té doby, než vyšla biografie o Doře – nedočteme, jak přesně zemřel? Maxe Broda zde omlouvám, protože úplná zpráva o Kafkově smrti byla poprvé publikována až v padesátých letech, dlouho poté, co vyšla jeho biografie. Současný spisovatel Martin Walser lituje, že se propásla příležitost naslouchat Doře. To mi připadá příznačné.  

Co vám na Dořině vztahu ke Kafkovi připadá nejpozoruhodnější?

Že láska neumírá, ani když lidé zemřou. Dora nikdy nepřestala Kafku milovat. On ji dále vedl životem s humorem a moudrostí, což ona přenesla na mě. Než jsem se pustila do pátrání po jejím životě, Kafka mě moc neoslovoval. Ale jak jsem se blížila Doře, neustále se vše vracelo ke Kafkovi jako středobodu jejího života a nakonec jsem při čtení jeho díla začala rozumět, proč ho milovala. Jedním z Dořiných velkých darů je láska ke Kafkovi, kterou šířím jejím jménem.