Vysvobození skrze psaní

Švýcarský spisovatel Robert Walser se narodil roku 1878 v Bielu v kantonu Bern a zemřel o sedmdesát osm let později na selhání srdce. Smrt ho zastihla na první svátek vánoční při jedné z jeho dlouhých procházek; zmrzlé tělo bylo okamžitě identifikováno a převezeno do ústavu pro duševně choré v Herisau, kde Walser pobýval v posledních letech svého života. Obraz mrtvého starce ve sněhu zarážejícím způsobem připomíná podobnou scénu v autorově románu Sourozenci Tannerovi (A2 č. 8/2006). A téměř jasnovidnou předpověď vlastní smrti čteme v jiném jeho románu, Jakob von Gunten (A2 č. 3/2005), v němž se říká: „Jednoho dne mě trefí šlak, opravdu zničující a smrtící, a pak bude všem těmhle zmatkům (…) jednou provždy konec.“

Na tom, jak s mrtvým Walserem bylo naloženo, je cosi skandálního jednak doslova – policií na místě pořízenou fotografii najdeme například v mnoha odborných pracích o Walserovi, které se začaly množit od šedesátých let 20. století –, jednak v paradoxu jeho „znovuobjevení“ v druhé polovině minulého století, poté, co autor prožil většinu svého života v chudobě a za psychického strádání. Robert Walser strávil více než čtvrt století v ústavech a ztratil tak valnou část své společenské identity; i jako spisovatel se ještě za života postupně stával anonymním. Přitom byl autorem nesmírně plodným a ne neznámým. Jeho básně a črty vycházely v denících a významných literárních časopisech ve Švýcarsku a Německu, samostatně publikoval prózy, eseje a tři romány.

Nejradikálnější vnitřní emigrace

Walserovo tvůrčí období se dá rozdělit do čtyř etap. Jeho literární počátky stály ve znamení secese a esteticismu přelomu 19. a 20. století. Mladý autor se tehdy pohyboval v okruhu umělců sdružených kolem mnichovského časopisu Die Insel, který tiskl například Hugo von Hofmannsthala a Rilka; zde vyšly i jeho první básně, dramoleta a prozaické pokusy. V roce 1905 odešel do Berlína, kde vznikly všechny tři za života publikované romány, o osm let později se vrací do Švýcarska a usazuje v Bielu. „Bielské období“ charakterizuje příklon k regionální literatuře. V roce 1921 se stěhuje do Bernu a mění se i jeho styl. Píše rozsáhlejší útvary: povídky, náčrty románů, podobenství a parodie. Texty z „bernského období“ tvoří největší část Walserova díla. Ke konci dvacátých let stále obtížněji nachází možnost publikovat a tím se uživit. Přesto tvoří až do psychického zhroucení v roce 1929 a v psaní pokračuje i v léčebném ústavu ve Waldau. V roce 1933, po nuceném přesídlení do ústavu v Herisau, se odmlčí úplně.

Můžeme se domnívat, že švýcarský autor by po onom osudovém roce umlkl tak jako tak: v Německu už o jeho texty zájem nebyl. V Praze mu jeho stati pravidelně tiskly deníky Prager Tagblatt a Prager Presse, ale i tato možnost by byla o šest let později zanikla. Spisovatel W. G. Sebald, který Walsera obdivoval, jeho situaci charakterizuje jako tu nejradikálnější vnitřní emigraci, již si autor sám zvolil ještě před politickou katastrofou. Walser, ač nebyl spisovatelem politickým, byl mimořádně citlivý na změny v polickém a společenském vývoji. Jemu odjakživa vlastní sklon k minimalizaci, obrácení pozornosti k malým, nenápadným věcem, až autistické stažení do sebe a vlastní osamělosti našly svou formu ve známých mikrogramech: literárních záznamech psaných tužkou drobounkým, dvoumilimetrovým písmem, které se podařilo rozluštit až v sedmdesátých letech. V mikrogramech je napsán i jeho poslední román Loupežník (Der Räuber).

Lehkomyslná próza a život k neunesení

Svazek Večerní čtení předkládá výběr z bernského tvůrčího období a završuje tak převod podstatné části Walserova díla do češtiny. Robert Walser byl člověkem zvláštním a unikavým. Sebald má pravdu v tom, že celá „walserovská existence“ je podobně nedefinovatelná jako Walserovy texty a už za života se proměňovala v legendu. Na obálce německého vydání textů bernského období je autorův poslední portrét, ukazující tvář muže zpustošeného psychickou chorobou, zároveň však „zachráněného“, s pohledem už nepatřícím tomuto světu. Tato transformace je zvláště patrná při srovnání s fotografiemi z dřívějších let. Smutek života, který byl zasvěcen literatuře (a právě proto k neunesení) tak v textech samotných nenacházíme.

Próza bernského období je lehká až romanticky lehkomyslná a ironická, veselá, hravá. Spisovatel píše především sám o sobě – a o psaní. Typické jsou, při stručnosti a myšlenkové sevřenosti textů, drobné úhybné manévry, taneční kroky stranou: „Může si člověk, který nepíše, dát ráno vůbec kávu? Takový se ani neodváží dýchat!“ Myšlenka nesoucí text je ve svém rozletu ozdobena, podobně jako je secesní linie doprovázena rostlinnými motivy, ornamentem. Walser ornament miluje, což odkazuje k jeho literárním počátkům. Walter Benjamin ve svém pozoruhodném eseji o Walserovi, napsaném v roce 1929, poznamenává, že „Walser se věnčí jazykovými girlandami, jež přivodí jeho pád“. V představě „pádu“ zaznívá vlastní Benjaminovo esoterické myšlení. Pronikavý kritik směřuje k tomu, že Walserovy neukotvené, v romantickém smyslu neuchopitelné postavy jsou nakonec „spaseny“.

Rozbitý džbán

Tato myšlenka nás neodbytně provází nejen při čtení románového fragmentu Theodor (román se bohužel ztratil), ale i u Eseje o Kleistovi. Tento text vyšel za přispění Otto Picka ve dvou částech v Prager Presse zcela výjimečně ještě po Walserově odmlčení, v roce 1936. Kleistův tragický osud líčí Walser z úplně jiné perspektivy. „Jako by mladému šlechtici s tváří jinocha, o němž lze říci, že byl potomkem vážené rodiny, scházel už jen vavřínový věnec,“ uvádí svou úvahu, která je obměnou jeho dřívějšího, známého eseje Kleist v Thunu. „Ubohý Heinrich,“ píše dále Walser, „měl totiž v úmyslu se ve Švýcarsku usadit, aby se (…) stal hospodářem, což byl poměrně odvážný plán, který musel nutně ztroskotat. Nějaký čas se zdržoval na rozkošně položeném ostrůvku na Aaře u Thunu, jenž tvoří jakási vrata či bránu do Bernské vysočiny… V Thunu napsal Rozbitý džbán a koncipoval tam řadu tragédií, které mu však takříkajíc přerostly přes hlavu. Jeho básnickou hlavu, řečeno neformálně, mu občas umylo jedno švarné bernské děvče, které vypadalo ve své zástěře a šněrovačce jistě roztomile, ale upřímně myšlený podnik zjevně neprovázel úspěch. Nezní jméno Heinrich krásně a nepřipomíná cosi poctivého, věčně zeleného, nevykořenitelně německého a mladého? Jak asi vypadaly jeho ruce?“

Walser sám v Thunu nějaký čas pobýval. Za touto „rozmarným tónem“ napsanou zvláštní literární biografií prosvítá Walserův vlastní autorský portrét. Tak jak nahlíží Kleista, nahlíží i sám sebe jako autora nebo ukazuje, jak by se dalo na spisovatele nahlížet: radostně, jako na vykoupené, jimž psaní a život splyne – či by „měly“ splynout v jedno. „Kromě toho byl Kleist podle mého mínění jedním z nejšťastnějších lidí své doby, což z jeho místy jiskřivě pronikavé tvorby vyplývá. (…) Psaní a život mu měly splynout v jediný souvislý, třpytivý a významný smysl.“

Léčba psaním

Walserovo psaní nabývá alegorického charakteru. Nejpatrnější je to v textech Duchaplný, portrétu literárního kritika a historika Eduarda Korrodiho, šéfredaktora fejetonu v Neue Zürcher Zeitung, který mu uveřejnil mnoho příspěvků, a v Dopise pokročilému, který je určen bratru Karlovi, úspěšnému berlínskému scénografovi a malíři. Starší Karl Robertovi pomáhal v jeho začátcích, v době jeho zhroucení mu však neposkytl očekávanou pomocnou ruku. Bez vysvětlujícího klíče, který čtenáři předkládá překladatel v doslovu, by tyto biografické odkazy nebylo možné odhalit.

V Dopise pokročilému, ale i jiných textech zaujme líčení složitosti lidských vztahů. Autor je doslova rozpitvává, dívá se na věc z různých úhlů pohledu, zkouší možnosti, jak by se to i ono dalo interpretovat. Walser byl ovšem člověk osamělý, v podstatě neschopný společenského života. Zůstává otázkou, nakolik byl psychicky narušený. Ve Waldau mu, s největší pravděpodobností nesprávně, diagnostikovali schizofrenii. V souvislosti s vlastním zakoušením hraničních psychických stavů je četba některých textů z Večerního čtení o to neobvyklejším zážitkem, že autor sám je ten, kdo nahlíží do zákrutů trápené duše. Sám je přímluvcem, léčitelem, ochráncem a (v Benjaminově duchu) vysvoboditelem skrze psaní. Zdá se, že jakékoliv psychiatrické diagnóze by chyběla seismografická jemnost, s níž zaznamenává duševní otřesy Walser, a především jazyk k jejich popsání.

Popis léčby psaním najdeme například v Črtě tužkou: „… abych se zklidnil, dal jsem raději přednost metodě psaní tužkou, což je přirozeně zdlouhavější a namáhavější. (…) V duchu jsem se pak vždy spokojeně pousmál, a ten úsměv obsahoval i vlídný výsměch sobě samému, jak obezřetně a opatrně se ke svému psaní stavím.“ A na anketu Neue Zürcher Zeitung nazvanou Zneuznaní básníci mezi námi? tento skromný člověk odpovídá: „Co se mě týká, nemůžu si na zneuznanost stěžovat. Znám lidi, kteří po mně touží. (…) Sebemenší zdvořilostí potěším ženy nezpochybnitelného společenského významu. Každého rána pookřeje má chuť do života díky nejjemnějšímu holandskému kakau.“

Spisovatele, který klade takový důraz na jazyk a navíc si pohrává se švýcarskými výrazy a vymýšlí neologismy, není snadné překládat. Radovan Charvát, který už přeložil všechny tři za Walserova života vyšlé romány (Sourozenci Tannerovi, Pomocník, Jakob von Gunten) i Život básníka, soubor próz bielského období, se tomuto autorovi věnuje tak, jak si zaslouží.

Autorka je germanistka.