Básnířka a redaktorka Božena Správcová otiskla v předposledním loňském čísle domovského Tvaru (č. 20/2007) delší stať s názvem Poločas rozpadu. Článek chce rozhýbat zamřelý stav poezie u nás, je sympaticky upřímný, drží se při zemi, čiší z něj touha něčeho se dobrat. A přece tak docela nevím, o co ve výsledku básnířce šlo. Poezie vzniká a vychází, kvituje Správcová. Horší je to s její recepcí. Autorka si podrobně všímá stavu v českých denících a časopisech, přičemž závěr dopředu známe: Současná zdejší poezie je jen chudou příbuznou literatury překladové, přičemž „příbuzná“ je ještě silný výraz. O světové literatuře se zkrátka musí psát, čtenář to žádá. Kdyby se pozornost upnula jinam, masy by se odvrátily – zní úzus velkých deníků. Stálo by za to, dodávám já, být odvážnější a ten tušený hrůzný odliv čtenářstva aspoň otestovat.
Správcové schází výraznější kritika. Psaní o poezii prý ubývá, kritičtí novici dávají od ní ruce pryč. Básnířka si stýská na nedostatek autorit. Vtipně rozvádí podobné nářky docenta Jiřího Brabce z nějakého rozhlasového pořadu, jenž u nás cítí absenci hierarchie. „Mám podezření,“ dí básnířka, „že dnešní společnost se naopak ,vyhierarchizovala‘ z podoby, těch anket, žebříčků všude… Je to prostor, ve kterém je najednou označené a počmárané už úplně všechno...“ A logicky dodává: „Kdo vlastně smí a nesmí značkovat? Kdo je tou autoritou?“ Netlumí ale, podotýkám já, vznik autorit i naše neschopnost, nevůle jim naslouchat? Básnířka dále mluví o roztříštěnosti, nedostatku komunikace a skončí u „rmutných a kalných vod“, v nichž toneme.
Ano, člověka by zahřál „normální“ stav: básník dostane za sbírku honorář, přečte si o ní pět šest rozumných recenzí, ucítí, že veřejnost bere jeho dílo na vědomí. Zároveň tu ale básníci primárně nejsou od toho, aby byli uznáni, ctěni, ceněni. A je to tady. Od čeho jsou básníci? Oč usilují, proč by se jim měla věnovat pozornost? A čím je básnictví pro ně samé? Správcová to nezmiňuje. Jako by jejímu článku chyběl druhý, podstatnější díl: zdůvodnění úvodních stesků. Poezii sice básnířka bez okolků vidí jako „nejvýsostnější projev“ literatury, ale nic už o tom, co ji i dnes, v multimediálně polyfonní (či kakofonní) době činí výsostnou. A jak moc – jestli vůbec – dnešní básníci tuto domnělou výsostnost žijí, jsou skrz ni nároční a nesmlouvaví sami k sobě.
Hlucho a mlha kolem poezie prý nakonec „budí dojem, že je česká literatura veřejností ignorována právem“. Pravda je, bojím se, krutější. O zájmech české veřejnosti sice nemám iluze, ale nad nejednou sbírkou jsem si v poslední době řekl: Co nabízí člověku „obyčejnému“, který se poezií nijak zvlášť nezabývá? A co člověku, jenž hledá něco důsažnějšího? Co nabízí lidem, kteří přijdou k poezii z docela jiného konce – a vyskočí na ně svět výrazně zachumlaný do sebe, do svých hrátek se slovy, s „imaginací“ či zas pitvorností, svět, kde každý drobný záchvěv inspirace, sebemenší skvrnka dojmu rádoby zvláštně zachyceného, vzdálený záblesk umu či vyčtené tradice jsou hned považovány za vstupní turniket do poezie? Vždyť: „Dokonalé věci v poezii nepůsobí zvláštně; působí nevyhnutelně.“ (Jorge Luis Borges, Ars poetica, Mladá fronta 2005) Aniž bych se pídil výhradně po dokonalosti, přece jen za novými verši vždy hledám nějakou verzi nevyhnutelného. Často mám ale chuť sbírku obloukem zahodit – pro její marnivé vyhýbání se podstatě, nahrazené po sté repetovaným lyrickým okoušením, vydávaným rovnou za výpověď. Člověk čte a ví, že autor jindy přijde zas s něčím jiným, stejně zaměnitelným; nesejde na tom, nám ani autorovi.
Netvrdím, že celá poezie je dnes taková. A už vůbec nechci říct, že by básníci měli slevovat, hlídat se, ohlížet se po čtenáři. Ale v jednom by mu měli vyjít vstříc. Měli by předložit věc nevyhryzanou z konce tužky, ale cosi závažného, co pro ně znamená kus ušlé cesty, výsledek cenný a důležitý pro ně samotné, nevývratný zápis, nad nímž si nemohou pomoci. Aby bylo zřejmé, že nešli pouze s sebou, nehráli zavedenou hru, nevyplňovali kolonku sofistikovaného sociokulturního zadání. I nonsens ať je kusem života, probůh. Zní to pateticky? Možná i proto, že se dnešní (mladší) básnictví občas rádo barikáduje ve své svéhlavosti, v jistotě o sobě samém, o svém přirozeném smyslu.
Je-li každý verš součástí autentického vnitřního „deníku“, není nutné se starat o víc. Básník má hotovo. Příklad? Nedávno jsem znovu slyšel Stanislava Dvorského ozřejmivě a lidsky číst náročné verše ze své Oblasti ticha; tady se básník opravdu vydal a dalších složitých tanců netřeba. Ztrácí, kdo si tohle nevyhledá. Nebo nověji Zmínky a případky Viktora Špačka; knížka útlá, neslibující velkolepé pokračování, občas váhavá, nakonec ale sama v sobě křehce nevývratná. „Budoucí maminka/ sedící v tramvaji/ celá zamračená./ V jejím břiše/ se mračí dítě.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.