„Pokud do 1. července nezískáme alespoň 20 tisíc dolarů, tak je s námi konec,“ volal nedávno o pomoc americký hudební dvouměsíčník Arthur. Pod heslem „Jakákoliv částka se nám hodí!“ začala záchranná akce na podporu jednoho z nejzajímavějších periodik věnujících se nezávislé populární hudbě. Arthur Magazine vznikl v roce 2002 v Los Angeles a orientoval se především na současné podoby psychedelické hudby (weird folk, stoner-rock, drone & noise). Jeho náklad dosahoval až 120 tisíc kusů, nicméně většina nákladu se rozdala zadarmo po malých obchodech s hudbou, vězeních, knihovnách nebo nemocnicích, kam Arthur distribuovala síť nadšených dobrovolníků. Časopis bylo možné samozřejmě také předplatit nebo sehnat v obchodních řetězcích, obojí ale už za peníze. Spory s vydavatelem vedly v únoru roku 2007 k pozastavení činnosti, avšak na konci téhož roku vstal Arthur z popela a znovu začal vycházet. Všechno se zdálo být v pořádku až do výše zmíněného vzkazu na webu, jehož tučný podnadpis „Nemáme žádné peníze!“ mluví za všechno.
Ačkoliv byl Arthur k dostání zadarmo, patřil mezi nejprestižnější média. Své vlastní rubriky v něm měli Thurston Moore ze Sonic Youth nebo sociolog kyberprostoru Douglas Rushkoff, fotografoval pro ně Spike Jonze a ilustrace dodali třeba komiksoví velikáni Alan Moore a Art Spiegelman. Díky kompletnímu pokrytí reklamou zaručoval Arthur paradoxně větší autorskou svobodu než ostatní periodika závisející na dobrých vztazích s magnáty hudebního průmyslu. Časopis, který také pořádal pravidelné koncertní Arthur Nights, tak úspěšně vyvracel letité pravidlo, že za co se neplatí, má nutně pochybnou kvalitu. Ostatně nebyl sám. Kanadský Vice Magazine se od konce devadesátých let stal legendou novodobé popkulturní cool žurnalistiky a dnes už vychází v několika jazykových mutacích po celém světě, vlastní síť butiků a hudební label.
Vice nebo obdobný londýnský FactMagazine nejsou závislé na vkusu svých čtenářů a dovolí si být i velmi odvážné. Paradoxně se tak v nich objevují lepší články; zvládají sledovat nové trendy a stávají se z nich trendmakeři mladé kultury. Tradiční časopisy s vrtkavou přízní čtenářů jim to můžou jen tiše závidět. O to více v době, kdy je na internetu zdarma tolik jiných zdrojů informací. K webovým deníkům, žánrovým magazínům a blogům se v poslední době navíc přidala kompletní vydání papírových časopisů ve formátu .pdf, jež se dají stáhnout legálně a zdarma. Díky monitoringu RSS čteček nebo systému doporučování del.icio.us může být dnes hudební fanoušek naprosto zahlcen informacemi, za které nemusí platit. Skrytou cenou těchto komodit nového typu soudobé „ekonomiky pozornosti“ (termín držitele Nobelovy ceny Herberta Simona) je ale náš čas a schopnost řádně zpracovávat informace. Jinými slovy: hudební publicisté (a jejich čtenáři) řeší stejné problémy s nadkonzumací jako hudebníci a jejich posluchači. A stejně jako s hudbou také platí, že někdy je lepší si připlatit za trochu relevantních informací než jich mít zdarma příliš mnoho.
Časopis Arthur nakonec jeho fanoušci zachránili. Dva dny před koncem června částka na veřejném kontě překročila žádaných 20 tisíc dolarů, které jsou potřebné k splacení všech dluhů redakce. Solidarita hrstky solventních čtenářů mi připomněla akci Record Store Day, při které 18. dubna hudební fanoušci v USA a Kanadě povinně navštěvují svůj obchůdek s deskami a něco si tam koupí, případně darují majiteli nějakou finanční částku. Malých obchodů s hudbou ubývá, protože nestačí konkurenci supermarketů, jejich kouzlo je ale neoddiskutovatelné. Ostatně stejné záchranné akce podnikají lidé i na podporu lokálních obchůdků s potravinami. Zjednodušeně řečeno, idealisté sponzorují obchod, v němž pak mohou nakupovat z menšího výběru a za více peněz než v supermarketu. S hudebními časopisy je to stejné. Až ty kvalitnější budou na mizině, zůstanou jen ty referující o supermarketové hudbě.
Autor je hudební publicista.