Žijeme v civilizaci bezpečnosti. Ta je slovem, jehož půvab objevily již takřka všechny sektory soudobé společnosti. Máme státní bezpečnost, globální bezpečnost, bezpečnost osob, environmentální bezpečnost, surovinovou bezpečnost… Co všechno vlastně musíme zabezpečit?
Ve svém slavném projevu po 11. září 2001 se George W. Bush pokusil zaujmout pózu athénského vůdce Perikla. Oba spojili válku své země s její klíčovou hodnotou: svobodou. Abychom uchránili naši identitu, hodnoty, které jsou nám drahé, musíme bojovat. Nenávidí nás pro naši svobodu, řekl George Bush. Jako všechna propaganda, i ta Periklova a Bushova zjednodušovala, v tomto případě zploštila vztah mezi svobodou a bezpečností. A jako ve vší propagandě, bylo i v této ukryté zrnko poznání brutální pravdy, jež by snad šlo formulovat takto: Abychom mohli sami žít způsobem, který jsme si zvolili, musíme ve stávajícím uspořádání společnosti zabíjet ostatní.
Když je moc v bezpečí
Společným jmenovatelem svobody a bezpečnosti je jiný pojem, který v Bushově projevu zůstal ve stínu, ač právě o něj šlo: moc. Jen s malým zjednodušením by se dalo říct, že v buržoazní civilizaci je svoboda ofenzivním vyjádřením moci, zatímco bezpečnost jejím vyjádřením defenzivním. Obě patří k různým fázím přisvojování a ovládání světa: svoboda k akumulaci, dobývání, nastolování své nadvlády. Bezpečnost přichází ke slovu později: je výrazem pro snahu o udržování výhodných mocenských poměrů.
Stavidla současné poptávky po bezpečnosti zdvihl rasistický spektákl následující po 11. září 2001 (mnohem horší masakry v méně šťastných zemích světa nevyvolaly ani zlomek tehdejší reakce). Se samotnými teroristickými útoky ale tato poptávka příliš nesouvisí. Mnohem více je projevem křečovité snahy uchovat stávající výhodné rozvržení moci ve světě, bránit se před projevy svobody, a tedy moci ostatních. Bylo by asi příliš banální ilustrovat to poukazem k mnohokrát opakovanému faktu, že Irák neměl nic společného s útoky 11. září, zato ale velmi silně souvisel se „surovinovou bezpečností“ západního světa, a tím i se „svobodou“, „vlastním způsobem života“ a dalšími rétorickými figurami Bushova projevu.
Jak se ruší politično
Kritičtí autoři bezpečnostních studií často používají pojem „sekuritizace“, kterým označují proces, jenž učiní to či ono téma předmětem bezpečnostní politiky. „Sekuritizované“ otázky ztrácejí svou politickou povahu a vyjednatelnost, stávají se depolitizovaným „věcným problémem“. Je třeba zajistit bezpečnost, nikoli diskutovat, ostatně v kontextu čelení hrozbě není o čem. Máme-li vytrhnout z jiného kontextu slova básníka Lubora Kasala, můžeme říct, že bezpečnost představuje „bezvědomí moci“, absenci její sebereflexe. Kam šlápne noha sekuritizátora, tam už nemá růst tráva veřejné diskuse.
Pojem bezpečnosti logicky zvyšuje moc vědců, především expertů napojených na mocenská centra. Autoritativní označení za „extremistu“ může vést k vyloučení z veřejné diskuse, prohlášením za „bezpečnostní hrozbu“ lze z dané skupiny lidí udělat objekt „preventivních opatření“. Jenže, jak praví jedno staré klišé, „bezpečnost je nedělitelná“: může ji zajistit jen bezchybně fungující, a tedy plně vládnoucí moc. Moc, která v takto dokonalé podobě nemůže existovat a jež především musí za potenciální hrozbu pokládat každého: každý může přestat z toho či onoho hlediska „fungovat“ a tím překážet „bezpečnostním zájmům“.
Svoboda proti strachu
Překážkou nastolení tak dokonalé moci, jakou předpokládá pojem bezpečnost, je krom vlastní technické a sociotechnické nedokonalosti i odpor. Jejím zatím patrně nejvýraznějším projevem je celosvětová iniciativa proti invazi bezpečnostních technologií a represivních přístupů Freedom not Fear, v české verzi Svoboda místo strachu. Letošní 11. říjen bude v mnoha světových městech včetně Prahy příležitostí ke zkoušce sil a lidské odvahy. Bude ukázkou toho, kolik lidí už zastrašilo vyvolávání různých obav – a kolik vzalo vážně slova o svobodě.
Paradoxem odporu proti politice strachu je to, že odpor proti bezpečnostním komplexům musí sám mobilizovat obavy. Rozpor obsažený v sousloví „nebezpečná bezpečnost“ poukazuje k tomu, že ani hnutí proti politice bezpečnosti a strachu se nemůže plně vymanit z rámce, který tato politika vytvořila. Obsahuje ale příslib jejího rozrušení: a kdoví, bude-li dostatečně silné a úspěšné, může se stát, že „nic už nebude tak jako dřív“.