Vladimír Novotný se na internetovém Portálu české literatury v pondělníku ze dne 1. 9. 2008 zaobírá rozhovorem Aleny Plavcové s Ludvíkem Vaculíkem. Ten vyšel v LN 23. 8. pod titulem Pravda nezvítězí a Novotný v něm s požitkem a bohorovností neopomene nic, čím by Vaculíka nemohl unížit. Povýšeně ironizuje, zpochybňuje, posmívá se. Vyjímá z kontextu novinářčiny poznámky o tom, jak se Vaculík během rozhovoru kýve jak opice, rozmarně protahuje hlásky… Vytváří svůj nový, patřičně jízlivý obraz rozmluvy, u níž nebyl.
Pan Novotný promine – ale že zrovna on se vrtá v tom, zda Vaculík byl či nebyl „nejproslulejším“ osmašedesátníkem. Vaculíkovo prohlášení Dva tisíce slov podepisovaly davy. Nepamatuji se, že by něco takového způsobil Kundera, jehož Novotný světácky klade do opozice. Vaculík také rozvíjel osmašedesátnictví pozdější Chartou i svým disidentstvím, románově uloženým do Českého snáře. Už to z něj dělá, chceme-li, osmašedesátníka z nejproslulejších. Vaculík není světový jako Kundera, zjevně je to však romanopisec originálnější a hlubšího záběru a jeho rozjímání (v nedávných Hodinách klavíru), měla-li svého času dostat nakladatelskou cenu jeho Sekyra či Kunderův Žert, není žádným „řevnivým žehráním“, jak trousí Novotný, ale přinejmenším solidní, přirozenou a svou otevřeností zajímavou miniúvahou muže „od fochu“ nad svým a kolegovým dílem.
S Vaculíkovým letitým Posledním slovem v Lidovkách je Novotný hotov hned: Spisovatel je píše „tvrdošíjně či tvrdohlavě“, je sice klasikem českého fejetonu, ale „mírně řečeno klasikem po sezóně“. Jenže Vaculíkova sezona trvá mnohem déle, než kam Novotný dohlédne. Poslední slovo je pro Vaculíka hlubší výzvou. Tvrdošíjnost? Ne, věrnost něčemu; svému projektu, projektu svého života. Věrnost a vytrvalost jako životní zkouška či rovnou zkouška životem. Vždyť ty Lidovky Vaculíkovi nějakým způsobem patří a jeho Poslední slova jsou i věrností něčemu, co bylo na dějinách vyvzdorováno, vydupáno ze země, znovu uvedeno v život. Vaculíkovy fejetony jsou hlubším paktem s osudem, než aby se daly shodit co pouhé „fejetonky“. Jsou to jeho Šlépěje, bez přehánění. A i právo na vlastní hloupost si v nich spisovatel naordinuje sám a s větším rozmyslem, než jak činí zapšklý kritik.
Ludvík Vaculík, stejně jako třeba Magor, je rád občas skandalistou. Rád provokuje lidskou úzkoprsost. To ale neznamená, že mu (nebo Magorovi) chybí cudnost, křehkost, cit či zájem. Vždyť v rozhovoru, který Novotný líčí jako ostudný, nenormální a plný mrzutosti, dotazovaný jen tak mezi řečí cituje – Plavcová se mu snaží vnutit, že jde o „hlášky“ – Poláčka, vybaví si dokonce nápisy na maminčiných vyšívaných kuchařkách! Zároveň do úmyslného rozhovorového blázince vplete i pár rázovitých myšlenek o psaní, majetku či médiích a vystupování v nich. Či neotřelý postřeh o nepřátelích: „Měl jste v životě hodně nepřátel?“ – „Ne. Nikdy jsem neměl nepřátele,“ praví člověk, jehož Dva tisíce slov byly, dle zkratu paní Plavcové, jedním z důvodů, proč nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Muž, který prožil dvacet let jako zakázaný spisovatel a ostře sledovaný disident, od výslechu k výslechu. A pokračuje: „Takové projevy jsem odmítal, nedovolil jim, aby změnily můj vztah k někomu. Ano, cítil jsem nevůli, odpor, ale přešel přes to a dal si záležet, aby se to smazalo, zrušilo.“
A psaní – má smysl? Replika bez váhání: „Má to smysl veliký. Protože i poražené nebo nezvítězivší zásady jsou tak udržovány ve vědomí společnosti.“ Tyto rázné i noblesní názory jsou trefné proto, že si je spisovatel necucá z prstu, ale zjevně je léta obmýšlí, konkrétně s nimi při vlastním psaní žije. A když mu redaktorka předhodí, zda jeho (zdánlivé) škarohlídství nejsou jen „kyselé hrozny“, odvětí hned, neboť nad tím nemusí bádat: „Ať. Mně je to jedno. Já se po žádných nedrápu.“ V „zapšklém“ rozhovoru dojde i na čistě vaculíkovskou srandu, když se v lámaném „patchworku“ zapocených otázek a nerudně rozevlátých odpovědí dotazovaný náhle sám, s typickou směšnovýstřední mentorskou účastí, zeptá redaktorky: „Proč nepijete to kafe?“
Rozhovor je neučesaný záměrně, jeho závěr dokonce naznačuje, že strůjcem jurodivé formy mohl být Vaculík sám. Plavcová zvolila nepřejícnou taktiku, nic Vaculíkovi nedaruje, i když by klidně mohla. Vždyť zas o tolik nejde. Ve výsledku je z toho šťavnaté interview, nectící falešné způsoby, k nimž média lidi vychovala. Naopak, Plavcové s Vaculíkem v zádech se podařil živý novinářský portrét. Pan Novotný si ovšem dobrých myšlenek a lidských míst nevšímá a zbytek má za ostudu. A nerdí se komentovat spisovatelovo stáří, nerdí se napsat: „Proč rozhovor neodmítl? Proč ve svém kmetském věku nezůstal raději u té slivovičky s Patočkou?“ Zaslepen potřebou poučovat si nevšiml, že Vaculík rozhovor odmítl hned zkraje a teprve později se k němu nechal umluvit, možná, hádáme, ze stavovské solidarity. Ale něco za něco, paní kolegyně! Já tu hru hraju už jinak. „Zkusíme normální rozhovor?“ – „Tož zkuste.“
Novotný cituje Vaculíka, jenž v závěru redaktorce říká: „Tak jestli chcete, můžete jít.“ Kritik to jízlivě uvádí co příklad spisovatelovy mrzoutské arogance. Což o to, podobně nehoráznou image si Vaculík rád pěstuje, též jako matoucí mimikry. Novotný ale příznačně necituje větu celou: „Tak jestli chcete, můžete jít, protože já tady zůstanu, abysem to zaplatil…“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.