Portréty zla v trojím podání

Nedostatečné vypořádání s událostmi z období druhé světové války se v České republice zdaleka netýká jen úzkého okruhu badatelů, jak nás může přesvědčit pohled na neustále se proměňující, avšak nemizící neonacistickou scénu. Kultivace veřejného diskursu výsledky vědeckého bádání je proto jistě zapotřebí, a tak potěší, když se na našem trhu objeví současně větší množství publikací pojednávajících o nacistických zločinech. Důležité však je, zda přinášejí nějakou novou kvalitu.

Kariéra strůjce genocidy

První z recenzovaných knih, biografii Eichmann: jeho život a zločiny (Eichmann: His Life and Crimes, 2004) od britského historika Davida Cesaraniho, lze chápat jako příspěvek do diskuse, kterou před více než čtyřiceti lety rozpoutala Hannah Arendtová knihou Eichmann v Jeruzalémě. Cesarani předložil obsáhlý Eichmannův životopis, doplnil jej o analýzu jeruzalémského procesu, komentáře v dobovém tisku, o psychologické posudky, autentická svědectví a shrnul i bezprostřední debatu, kterou kauza Eichmann na veřejnosti vyvolala. I když kniha uvádí řadu skutečností, o kterých pojednala už Arendtová, její největší přínos spočívá v jiném úhlu pohledu na Eichmannovy zločiny.

Na otázku, byl-li Eichmann neosobním „vrahem od psacího stolu“ nebo „zatvrzelým zločincem“, neexistuje podle Cesaraniho jednoznačná odpověď. Takto postavená otázka navíc o Eichmannovi zas tak moc neříká. Zatímco Arendtová vytvořila již mnohokrát kritizovaný obrázek šéfa židovského oddělení gestapa na základě tvrzení, že byl „nemyslící bytostí“, kolečkem v totalitním soukolí, jež převrátilo hodnoty dobra a zla, jiní autoři, jako třeba Daniel Johan Goldhagen, tvrdili opak. Goldhagenovo dílo Hitlerovi ochotní katani, které je polemickou reakcí na Arendtovou, ukazuje, že se Eichmann podvoloval příkazům režimu dobrovolně, vyznačoval se fanatismem i krutostí a – což je nejdůležitější – jednalo se o bytost obdařenou za všech okolností svobodnou vůlí.

Cesarani se mezi těmito dvěma interpretacemi nachází zhruba uprostřed. Eichmann v jeho podání není typický sadista nebo zločinecký typ, ale spíše bezohledný kariérista; vyjádřeno termínem Václava Bělohradského, extrémní případ „člověka bez skrupulí“. K nacistické straně se přidal proto, že v ní viděl záruku kariérního vzestupu, a přestože vyrůstal s otcem, který se netajil sympatiemi k ultrakonzervativní pravici, radikální antisemitismus Eichmannovi zpočátku nebyl vlastní. Nenávist k Židům prostě v prostředí esesáckých autorit přijal – internalizoval – a stal se horlivým „odborníkem na židovskou otázku“, neboť věděl, že takového „experta“ čeká slibná budoucnost. „Eichmann nebyl ani šílený, ani nevykonával příkazy jako robot. Vyškolil se v provádění genocidy a naučené se rozhodl uplatnit v praxi,“ píše Cesarani.

Toto Eichmannovo jednání by ale nebylo možné bez prostředí totalitního státu, a tak je teze Arendtové o tom, že „Eichmann může být v každém z nás“ – byť ve zproblematizované podobě – v Cesaraniho knize platná. Není ale možné přistupovat k nacistickému zločinci jen skrze banalitu zla, tedy jako k nemyslící bytosti, jednoduchému úředníčkovi, jenž nebyl schopen vidět důsledky svého jednání. Eichmann byl totiž mnohokrát osobně přítomen u ponižování či vraždění Židů, často se pyšnil tím, kolik lidí má na svědomí, a dokonce litoval, že jich nevyvraždil víc. Ve společnosti ovládané fanatismem a rasismem se Eichmann stal odrazem toho, co bylo považováno za normální, zároveň ale tyto normy vědomě spoluvytvářel.

Ryzí fanatik

V devadesátých letech minulého století vydal historik Christopher Browning legendární dílo Obyčejní muži. 101. záložní prapor a „konečné řešení“ v Polsku, v němž ukázal, že genocida rozhodně nebyla vedena neosobně a „zdravotnicky“. Řada obyčejných mužů i žen se ve válce nechala zmanipulovat, propadla oportunismu, směsi strachu a lhostejnosti, a byla vtažena do vraždící mašinérie. Jedním z mistrů této manipulace přitom nebyl nikdo jiný než říšský ministr propagandy Joseph Goebbels – zapálený řečník a přesvědčený antisemita. Biografie britského historika Rogera Manvella a německého publicisty Heinricha Fraenkela z roku 1960 Doktor Goebbels. Jeho život a smrt (Goebbels: His Life and Death), jež letos vyšla česky, přistupuje k tématu jinak, než je tomu v předchozí popisované publikaci o Eichmannovi. Zatímco v případě Eichmanna bude spor o to, co jej vedlo ke spáchání genocidy, zřejmě pokračovat, u Hitlerova ministra téměř nelze mít pochyb. Goebbels totiž nacionálnímu socialismu z celého srdce věřil až do své smrti v Hitlerově bunkru. Svým cynismem a ztrátou smyslu pro realitu se v mnohém podobal Hitlerovi.

Jádro knihy tvoří Goebbelsův obrat k nacionálnímu socialismu ve dvacátých letech – autoři přitom vycházeli z jeho deníkových záznamů a z rozhovorů s jeho příbuznými a přáteli. Pro českého čtenáře je zajímavou pasáží popis ministrova vztahu s českou herečkou Lídou Baarovou, který je vylíčen snad trochu pateticky, ale zakládá se na rozhovorech s autentickými svědky, včetně samotné Baarové. Určitou nevýhodou knihy je, že vznikla před více než čtyřiceti lety a autoři tak nemohli pracovat s větším množstvím pramenů. V době vydání navíc teprve začínal proces s Eichmannem, takže ani nestačili promyslet Goebbelsovu pozici v diskursu načrtnutém Hannah Arendtovou. Kniha Doktor Goebbels se však stejně nezabývá ani tak dějinným pozadím, jako spíš Goebbelsovou osobností a soukromým životem. Ale i z tohoto – byť zúženého – pohledu nabízí řadu zajímavých informací.

Sto dní postaru

Dějinám Třetí říše se věnuje i Sto dní na vrcholu moci od českého spisovatele Miloslava Moulise. Moulis je autorem řady publikací o holocaustu i období Mnichova a navíc sám prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Kniha, jež letos vyšla v reedici, je ale ve srovnání s výše zmíněnými tituly v mnohém problematická. Nese až příliš výrazné znamení doby svého vzniku. Srovnáme-li totiž původní vydání z roku 1987 s tím, které vyšlo o jedenadvacet let později, nenajdeme tu téměř žádný rozdíl.

Kniha pojednává o vzestupu nacistického Německa a válečných událostech v roce 1941. Asi nejpřesvědčivěji působí pasáže týkající se holocaustu. Bohužel, totéž nelze říci o zbytku knihy. Ponechme stranou, že Moulisova kniha je typickou českou literaturou faktu, a tudíž nebere v potaz teorii. Nejpodstatnější výtka se týká její nevyváženosti. Při líčení útoku na SSSR se nedozvíme o nacisticko-sovětském paktu, v kapitolách o odbojářích jsou zdůrazněny převážně aktivity komunistů a spíše úsměvně pak působí výroky typu: „Je třeba předeslat, že nacismus byl nejreakčnějším, vpravdě zrůdným důsledkem imperialistické etapy kapitalismu.“ Ani z marxistického hlediska se nejedná o příliš vhodnou analýzu – kupříkladu autoři kolem frankfurtského Institutu pro sociální výzkum považovali nacismus za specifický jev, nikoli za vývojovou etapu kapitalismu. Moulis sice v osmdesátých letech vycházel z prací autorů jako Allan Bullock a Ian Kershaw, což tehdy mohlo být přínosné, dnešní výzkum však přece jen nabízí bohatší zdroje. Reedici knihy tak nezachrání ani nová kapitola spíchnutá z deníků Viktora Klemperera, které si český čtenář už může bez problémů sehnat. Sto dní na vrcholu moci je problematická populárně-naučná kniha a nic víc. Škoda; ve srovnání s Cesaraniovým Eichmannem prostě neobstojí.

Autor je doktorand historie na FF UK.