Hlavní hvězdou aféry, jíž se pro formu začalo říkat „aféra Morava“ (premiér dodal: Morava – Tlustý), se stal novinář Janek Kroupa. Nejvíce se diskutovalo o etičnosti jeho postupu, dokonce i Syndikát novinářů kvůli němu uspořádal speciální panel. Není to náhoda. V postmoderních médiích se do centra dění staví právě novinář, tedy zástupce média samotného, a to z mnoha důvodů, mezi nimiž jen zdánlivě vládne ten marketingový.
Zatímco na začátku devadesátých let se donekonečna probíralo, zda se novinář může stát aktérem událostí, tedy zda má právo nebo dokonce povinnost třeba zasahovat do válečného konfliktu, pomáhat raněným a jinak postiženým víc než jen psaním a natáčením, v novém tisíciletí se mediální spory obracejí úplně jiným směrem. Ptáme se – po aféře Morava konečně i v Česku –, zda novinář může realitu vytvářet. Tedy nejenom ji komentovat, analyzovat a pozměňovat, ale přímo ji vyrábět či, pouze jinak řečeno, realitu simulovat.
V případě televizní reportáže, v níž se do pasti nastražené virtuální reality chytil poslanec Jan Morava, je obecný názor spíše negativní. Proti se staví dokonce i lidé, kteří podobné simulace provádějí pravidelně v novinách a časopisech, jenom si to neuvědomují. Postup Janka Kroupy není v mnoha ohledech odlišný od jiných kaskadérských kreací novinářů, které se v poslední době hojně rozmnožili.
Novinář-kaskadér nasazuje sám sebe – mysl i tělo – do služeb čtenáře. Dělá ze čtenáře neuvěřitelnou spoustu věcí, které by oni nedělali nebo je zatím neudělali, třeba proto, že jsou příliš intimní, anebo proto, že souvisejí se zdravím, které zaplaťpánbů zatím slouží. Novinář kaskadér zprostředkovává adrenalinovou zkušenost, to je opravdová přidaná hodnota jeho práce. Zkoumá realitu tím, že do hry nasazuje sám sebe. Realitu tak vytváří a zároveň ji plně drží v rukách. Ohmatává ji vlastním tělem, zprostředkovává přímou, tělesnou, v každém případě hmatatelnou zkušenost; nemá odstup, nesmí mít odstup, stal by se odtažitým, nebyl by uvnitř, „in“, v centru dění, v jádru přítomnosti, která tradičním novinářským metodám uniká.
A tak se jeden redaktor vydá k plastickému chirurgovi, který mu na pleš nastřeluje vlasy; jiný za čtenáře podstupuje stravovací a trénikovou kúru nadliského plavce Michaela Phelpse; další se proměňuje ve svůdce a zkoumá na sobě různé zaručené postupy, jak dostat holku do postele a jak ji naopak odehnat od všech jiných partnerských „nepříjemností“; novinář-kaskadér si za čtenáře podává ruku s „prezidentem planety“, podstupuje stravovací martyrium v McDonaldu, nechá si analyzovat DNA, aby se dozvěděl, na co a kdy asi zemře a když skutečně vážně smrtelně onemocní, začne na internetu psát speciální blog „můj život se smrtí aneb dotkněte se Zubaté“.
Toto umění – „být u toho a nechat všechno vyzkoušet na vlastním těle a pak o tom svědčit“ – se v postavě novináře-kaskadéra zcela přirozeně prodírá na titulní strany, protože toto je ve světě nadbytku informací opravdová zpráva. Novináři spoluvytvářejí realitu, pouštějí se do simulací všeho druhu. Realita se neustále obnovuje a množí do nekonečného řetězce nových, zkušebních a zkušenostních skutečností, které jsou jedinečné a nepřenositelné (vykonává je sám kaskadér), ale zároveň vytvářejí zvláštní příkladnost pro ostatní – pokud si tohle zkusíte, bude to vypadat asi takto.
Postup Janka Kroupy je stejného rodu. I on se, jenom za pomoci nasazených figurantů a skrytého oka kamery, což jsou jen prodloužené údy jeho těla, dotýká něčeho, co by bez jeho aktivity nebylo. Rozdíl mezi realitou a její simulací najednou není podstatný, protože pozornost je (či v intencích autorů by měla být) upřena na svědectví o přítomnosti. Je tu ale drobný rozdíl, Kroupa se tím, že obrací pozornost k dění ve virtuální přítomnosti, stahuje ze záběru, zpátky na scénu ho přivádějí až lidé, kterým se nelíbí, že „fixluje“
Všichni, kdo se obracejí proti metodě simulované reality použité v kauze Morava, se donkichotsky vzpírají násilnému tlaku „fascinace přítomností“. Je to krásný, romantický vzdor, chybí mu však přesnost v soudech, protože ani Kroupovi kritici nevědí, kudy vede hranice mezi virtualitou a skutečnou skutečností. Oba proudy „současné přítomnosti“ se spolu věčně splétají, nedají se jen tak rozmotat. Zachytit (begreifen čili pojmout) lze jen jejich efekt, jejich odlesky, nikoli podstatu.
Jedním z nich je i vstup novináře do bodových světel na jevišti. Janek Kroupa, ač kaskadér, se mu záměrně vyhnul, dokud ho tam jeho kritici, kteří toto výrazné gesto klidně přehlédli, násilně nevehnali. Problém hranice se tak opět zamotává. Kdo tu tedy je skutečný a kdo virtuální?
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.