Říká se, že když hodíte žábu do hrnce s horkou vodou, odrazí se a vyskočí. Když ji ovšem umístíte do vody studené a tu pozvolna, nenápadně ohříváte, prý nepozná onen fatální bod posunu od snesitelného k ničivému a nechá se uvařit. Dělá se mi špatně při pomyšlení to vyzkoušet, ale jako metafora naší soudobé situace funguje tento příběh velice vydatně. I my, jsouce v hrnci soudobých diskursivních činností, jsme vystaveni nenápadnému ohřívání vody. Tak jako žába se nikdy nedozví, komu její stehýnka budou servírována, netušíme občas ani my, na čí talíř a pod jakým názvem jsme upravováni.
Co těmi nepozorovanými posuny, jimiž jsou gumovány tradičně respektované hranice, míním? Jen pár příkladů. Policejní prezident této země se rozhodl udělat z dosavadního šéfa dopravní policie nového ředitele pražské policie. Nic proti tomu, někdo jistě musí i v reálném světě nést dále odkaz fiktivního majora Zemana z neblahých časů. Co ve mně ale vyplavuje adrenalin, je údajné vyjádření policejního prezidenta, že „v politice dopravní policie vlastně není co zlepšovat“. Takto jej citovala MF Dnes. Kdyby mi na to nevalný plat vysokoškolského pedagoga stačil, rád bych zaplatil panu policejnímu prezidentovi hodinový let vrtulníkem nad D1 směrem ku Praze v neděli odpoledne. Spatřil by desítky hajzlů, kteří drandí stovkou odstavným pruhem, protože v normálních pruzích se jede krokem, vesele přejíždějí plnou čáru, okázale ignorují značky snížené rychlosti atd. Dopravního policistu by nespatřil ani jednoho. Vyřkl-li policejní prezident vskutku takovýto výrok, byl by ve společnosti, která neztratila povědomí o hranicích přijatelného, okamžitě suspendován pro odbornou nekompetenci. Pokud jej nejen vyřkl, ale dokonce si to i myslí, skončil by navíc v Bohnicích u Chocholouška. U nás dnes tenhle výrok vyšumí stejně, jako by šlo o žvatlání dua Těžkej Pokondr na komerčním rádiu.
Obdobné platí pro rozhodnutí veřejnoprávní televize zrušit redakci kultury tím, že se přiřadí pod domácí zpravodajství. Řekne se, on to ten Ota Svoboda dělal špatně. Nu ano, dělal to velice špatně. Namísto prezentování kultury nutil člověka klást si otázky, zda opravdu musel letět do Ameriky stoupnout si tam v přímém přenosu před kino či arénu, aby nám sdělil, co tam má právě premiéru nebo koncert. Ale aby bossové z Kavčích hor sdělili národu, že kultura, věda a životní styl mladých lidí jedno jsou, to je příliš silné kafe a další příběh nepozorovaně vygumovávané hranice. „Kultura se nedá zužovat na libůstky jednotlivců, na to, co za kulturu pokládá úzká skupinka intelektuálů. Televize je většinové médium,“ domnívá se prý ředitel zpravodajství ČT Fridrich. Co s takovou premisou v zemi, kde pro většinu je kulturou pěkná zábava po práci, tedy zpívající Helenka a Karel a po nich reprízovaná estráda s božským Menšíkem? V manažerské škole vás to, pane řediteli zpravodajství, asi neučili, ale kultura je a musí být opravdu tím, co takto označí pár intelektuálů. Kulturu vytvářejí intelektuálové, prase porcují řezníci, Spartě fandí sparťani; a mísit se to nemá. Je--li kultura pro většinu, je to popkultura. Taky dobrá, ale zcela jinak fungující. Životní styl je móda či sociologický jev, ale s kulturou se mísil a splýval jen nařízením strany v létech dávno minulých. Nehodí-li se libůstky intelektuálů většinovému médiu, spánembohem, ať si to dělají po svém. Ale ať nenastavují dlaně umolousané údajným většinovým vkusem s žádostí o koncesionářský poplatek. Vysíláte--li pro většinu, tak na vlastní triko a za vlastní prachy.
A naposled. Bojím se, že nám mizí hranice vědomí toho, kdo a za co má zastávat akademické posty. Manželce jsem přes rameno četl mladofrontovní přílohu Ona, v níž mě zaujal rozhovor nabitý paušalizační nadutostí a tupostí, zaobalenou do genderového slovníku z příručky pro bakaláře. A ejhle, ona v něm mluví „nejmladší česká prorektorka“ z Anglo-americké vysoké školy, nějaká Hana Vidrmanová. Životopisný medailon zmiňuje, že „pracovala v Itálii, kde mimo jiné navrhovala potisky na látky, v USA ve firmě zabývající se bezpečným přenosem a ochranou dat“, k tomu její koníčky a tak. Neměl by akademický hodnostář také publikovat, říkám si, googluje stránky této školy. Na rozdíl od jiných akademiků na nich nejde její jméno prokliknout; CV a bibliografie tedy žádné. V googlu se – kromě rozhovorů a oznámení o kariérním postupu – objevuje jen odkaz na její diplomovou práci. Ta slečna není, pěkně prosím, manažerkou; ona je prorektorkou. Kdyby nám tak chtěl Fejk půjčit z gorilího pavilonu opičáka Richarda, říkám si, udělali bychom jej na FF UK proděkanem pro komunikaci s veřejností, a to by se panečku obraz fakulty pěkně medializoval, to by hned bylo novinových článků, to by hned každý k nám rád studovat šel.
A tak není divu, že se vědomí nepřekročitelné hranice stírá i v oblastech, kde jde o víc než o mediální folklor. Bílá kniha chce z vysokých škol udělat sféru podnikání, v níž budou platit pravidla jak v ČEZ: generování zisku, dozorčí rady, omezení autonomie, akademické tituly pro „odborníky z praxe“. V tomto ohledu jsem rád, že moje mateřská univerzita sepsala moc pěkné stanovisko: viz http://iforum.cuni.cz/IFORUM-6045.html. Zda úřední šiml zaržá a změní směr, je ovšem jiná otázka.
A totéž gumování na poli kultury. Na webu Ministerstva kultury ČR se objevil materiál Státní kulturní politika na léta 2009–2014. Ministr se bohulibě snaží kulturu podat jako něco, co není jen „nadstavbou“ konzumující zisk či jen využitím volného času. Prezentuje kulturu jako něco, co lze „propojit s jinými oblastmi společnosti“, co lze využít „v ostatních oblastech lidských aktivit“. O jaképak aktivity asi půjde? Inu, hleďme: „Aniž bychom snižovali význam původní umělecké tvorby, podporu chceme rozšířit především na ty její aspekty, které mohou přenášet impulsy i pro jiné sektory.“ Nu, a modří už vědí: půjde o impulsy profitu, o servírování kultury jako sféry, kde se chytrá investice může taky pěkně okotit, možná lépe než na burze. A tak dál už čteme o „kulturním průmyslu“, o „vytvoření daňově zajímavých možností pro podporu kultury ze strany podnikatelů“. Materiál mapuje, co který kraj může do takto pojaté kultury nabídnout. A pasáž o Praze je pochopitelně nejvydatnější: „kultura jako produkt (z ekonomického pohledu na kulturu snaha prosadit Prahu na ,trhu’ evropských velkoměst – cestovní ruch, podnikatelské aktivity)“. Ano, hezky tu matičku kulturní prodat na „trhu“, byť psaném zatím ještě v uvozovkách. Materiál prostě chce prezentovat kulturu jako ekonomický fenomén: proto „kulturní zboží“, „kultura jako hnací síla turistiky“ atd. Vládní ekonomové budou jistě při četbě pochvalně pomlaskávat; nám zbývá jen úzkostná otázka, zda tržně neúspěšný produkt bude mít v té naší úspěchem posedlé společnosti ještě místo. Zda Máj půjde ještě vydávat bez filmových fotek a Březinovy básně bez cédéčka se zhudebněním třeba od Chinaski.
Autor je literární teoretik.