Dokument o udání agenta-chodce Miroslava Dvořáčka na jaře roku 1950 je autentický, o tom lze stěží pochybovat. Autentický je ovšem pouze ve své materialitě: vyrobila ho SNB. S tímto materiálním faktem lze zacházet různě.
Zažloutlý papír s textem dokumentujícím někdejší akt zrady v sobě skrývá zvláštní kouzlo. Je-li pak oním stuchlým listem škobrtavý raport SNB ze 14. 3. 1950, udavačem má být světoznámý spisovatel a následkem oznámení je pro zatčeného kurýra třináct let dolů a káznice, ono kouzlo – v jádru poetické – zazáří nadpoetickou, mediální aurou skandálu. List vypadlý z archivu je s to rozehrát kauzu, která plní stránky evropských novin od ruské Gazety po britský The Guardian; to musí těšit každého, kdo věří, že zkoumat minulé má smysl. Anebo ne každého bez výjimky?
O hrdinech
Literární provoz má ovšem velké štěstí, že se mu takové životopisné perly vysypou občas maně z rukávu, a nezůstává tak – jako ve všem ostatním – pozadu. Tyhle taháky (pak už jsou jen zprávy o udělených cenách, dál je šeď a poušť) ukazují, v čem mohou literatura a archiv přes svou zřejmou neužitečnost přece přispět k všeobecnému pokroku a informovanosti. A také zřejmě proč má smysl literární texty číst. Umožňují posvítit si na autora. A s autorem prokouknout i dobu.
S podobnými objevy, jaký učinil Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů, historik, potažmo novinář vyjít na trh může – dokonce by měl. Neměl by to ale dělat způsobem, který předvedl Hradilek společně s novináři Petrem Třešňákem a Martinem M. Šimečkou v Respektu. Rozplést příběh o Hrdinství a Zradě, strhnout zakuklenému odrodilci škrabošku a nejasnými nazvat pouze jeho motivy – tomu se věru říká kus poctivé novinařiny. Zvlášť když je tak solidně historicky podložena (chybí Kunderův podpis na zprávě, jeho současné vyjádření neměli, chybějí dokumenty z výslechů a soudního přelíčení…). Kdo by nevěřil upřímnosti Hradilkových slov z pondělního článku o nezištných a celospolečensky prospěšných důvodech (osvětlit temné, najít zapadlé hrdiny ad.), které Ústav i časopis Respekt ke zveřejnění příběhu zrazeného kurýra vedly?
Síla a priori
Jak rychle se pak do rozmanitých reakcí na otevřenou kauzu promítly apriorně zakotvené názory! Jak názorně se projevilo, že interpretaci historických událostí a fikce lze odlišit jen vážně nesnadno! Podobu takové důkladně předsudečné literární interpretace ilustroval výborně Alexander Tomský v Lidových novinách z 15. října. Píše tam, že Kunderovo dílo – vposledku kýčovitě – míchá dohromady pornografii, odosobnění a ironii a že špatně napsané poukazuje na ukrytou nepoctivost nebo maskovanou demagogii. Tady člověk ani neví, jestli se postupuje způsobem: vím, že autor je mizera, tudíž i jeho knihy jsou mizerné, anebo opačnou pseudologikou: kniha je bídná, a tak již jen doložím, jak špatně kamuflovaným bídákem je autor.
Kunderovy fiktivní vývody o konspiraci („atentát [na autora] tak perfektně připravenej, tak podezřele perfektně připravenej“) přitom vyjasnění příliš nepomohly; spíše než o spiknutí dva dny před zahájením frankfurtského knižního veletrhu hovoří o autorově obsesi marketingovým zvukem jména Kundera.
Prohlášení literárního historika Zdeňka Pešata z 15. 10. 2008 o tom, že Miroslav Dlask se mu jako členovi fakultního stranického výboru tehdy s věcí svěřil (včetně toho, že prý agenta nahlásil), kauzu definitivně nevyřešilo; nevysvětluje, jak se Kunderovo jméno do zprávy dostalo (ani například proč by Dlask nebo kdokoli jiný riskoval s uvedením falešné identity). Jisté je, že zápis vstržm. Rosického zůstane předmětem výkladů založených na pohledech daných již předem; jisté je také to, že na rozdíl od událostí románového světa mají tyto události jednu verzi správnou. Tu se však již zřejmě s určitostí nikdy nedozvíme.
Ideologie dnes
Co se však vyjevilo zřetelně, ba v zářivých barvách kýče, jsou stereotypy, které tvoří povědomí o vnímání beletristických textů a které jsou v jistém smyslu stejně ideologické jako představa beztřídní a ideově sjednocené společnosti. V novinách se například znovu a znovu črtal tento sugestivní obraz: Kundera se skryl před veřejností a teoretizoval o rozdílu mezi autorem a postavou v textu proto, že se svíjí v mukách udavačské viny. To má asi tolik logiky, jako že Oscar Wilde chtěl uměním „odhalovat umění – a skrýt umělce“ proto, že byl na kluky.
Pochybené je i hledání motivů v díle pro přímočarou (psycho)analýzu, zde motivů zrady a udání. Kundera to tam má – čili práskal. Jiří Gruša napsal o pilném donašečství celý román; zbývá již jen zjistit, koho bodnul on. Možná je cosi perverzně uspokojivého na tom, že snad zvonili všichni. Konečně se ostatně objevil důvod přečíst si nějakou tu knihu – aspoň pro reportéry, kteří píší, že se v Žertu rozvíjí story udání. K udání v prvním Kunderově románu vůbec nedojde: provokativní pohlednici Ludvíka Jahna zachytí bdělé vedení politického tábora. Poselství se hledají v díle snadno, a to zvlášť když jsem ho pořádně nečetl; vypovídají pak ovšem více o hledajícím. To se zde zvláštně týká nejen literatury, ale i archivního textu a „literárně-historické“ rekonstrukce.
Inscenovaný autor
Škodolibost, s níž se někteří těší z Kunderova zasažení žertem osudu, má i jiné kořeny, než z jakých vykvetli národu „konfident“ Sabina, „dobrý voják“ Švejk nebo sražený hrdina Fučík – motivaci, jejímž nechtěným strůjcem je Milan Kundera sám. Nemyslím odvetu novinářů, které Kundera „bojkotuje“ (idnes.cz), ani dotčenost části české veřejnosti autorovým odtažením se od vlasti a rodného jazyka. Na mysli mám jeho fikční autorskou stylizaci, která poznamenává i jeho veřejná verbální gesta. Od románu Život je jinde se v Kunderově díle objevuje autorská figura, která text i osudy jeho postav pečlivě inscenuje. Tato autorská figura není autor. Ale autor – ten, který v rozhovorech a pojednáních úzkostlivě střeží klíče ke čtení svých románů – se začíná této figuře podivuhodně podobat. S maskou autorského vypravěče, přemítavého, nabádavého a vševědoucího, kterou Kundera účinně využívá ve svých textech, jako by začal autor srůstat. Kundera řekl, že nechce být veřejnou postavou; k tomu, aby se jí stal, ale mimo jiné i jeho mentorská póza vyzvala.
Možná je toto srůstání autora s „autorem“ nevyhnutelné. Borges má kratičkou povídku Borges a já, v níž se vypravěč („já“) chce distancovat od „Borgese“ – toho Borgese přisvojeného diskursy novin a literárních dějeprav; povídka končí slovy: „Nevím, který z nás dvou napsal tuhle stranu.“ Který z Borgesů a který z Kunderů je „morálním arbitrem“ (ČT 24) a „morální institucí“ (Die Welt), to ovšem vědí jenom někteří novinoví pisatelé – a možná autor sám.
Autor je anglista a literární teoretik.