Americký básník Wallace Stevens se směje symbolům řádu a tradice, sochám a váženým obrazům. Proti nim staví ironii a nové město ze sněhu. Některé nejasnosti vysvětluje překladatel v poznámce, ostatní si uchovejme.
Zemitá anekdota
Vždycky, když se jeleni s dusotem hnali
přes Oklahomu,
zježila se jim v cestě ohnivá kočka.
Kamkoli se hnali,
hnali se s dusotem,
než zprudka zatočili
okrouhlou čarou
doprava
kvůli té kočce.
Nebo než zatočili
okrouhlou čarou
doleva
kvůli té kočce.
Jeleni dusali.
Kočka poskakovala
doprava, doleva
a
ježila se v cestě.
Po čase zavřela zářivé oči
a usnula.
Sněhulák
Musí mít hlavu plnou zimy,
kdo má patřit na mráz a na větve
borovic zkornatělých sněhem;
a předlouho musel mrznout,
kdo má hledět na jalovce huňaté ledem,
smrky zdrsnělé ve vzdáleném jasu
lednového slunce; a nemyslet
na žádný žal ve zvuku větru,
ve zvuku několika listů,
který je zvukem země
plné téhož větru,
jaký vane na témž holém místě
pro posluchače, jenž v sněhu naslouchá
a, sám ničím, hledí
na nic, jež tam není, a to nic, jež je.
Svíčka v údolí
Moje svíčka hořela sama v nezměrném údolí.
Sbíhaly se k ní paprsky obrovské noci,
než zafoukal vítr.
Pak se paprsky obrovské noci
sbíhaly k jejímu obrazu,
než zafoukal vítr.
Záclony v metafyzikově domě
Přihází se, že vání těchto záclon
je plné dlouhých hnutí; jak tíživá
splaskání dálek; či jako mraky
neoddělitelné od svých odpůldní;
či měnění světla, rozhoštění
ticha, širého spánku, samoty
noci, v níž veškerý pohyb
je mimo nás, když nebeská báň
v stoupání a v klesání odkrývá
poslední prostornost, výzvu oku.
Rozčarování o desáté
Po domech straší
bílé noční košile.
Ani jedna zelená,
fialová se zelenými kroužky,
zelená se žlutými
nebo žlutá s modrými.
Ani jedna zvláštní,
s krajkovými punčochami
a korálkovým pasem.
Lidem se nebude zdát
o paviánech a barvíncích.
Jen sem tam starý námořník,
co spí namol v botách,
lapá tygry
v rudém povětří.
Panna nesoucí lucernu
V těch růžích není žádný medvěd,
jen černoška, jež smýšlet svede
toliko zle
o lampě krásky, která tudy
ve dbalém rozloučení chodí,
dál jde a jde.
Běda, že její zbožné spění
probouzí v černoščině bdění
žár, jenž tak vře!
Anekdota o džbánu
Já umístil džbán v Tennessee.
Zakulatil se na hoře,
přitáhl lenivou divočinu
ze všech stran k hoře.
Tu divočina vystoupla
a lehla, zkrotlá, kolem něj.
Džbán kulatil se na zemi
a tyčil se tam s grácií.
Získal si vládu nade vším.
Byl holý, šedivý.
Nezračil se v něm pták či mrak
jak v ničem jiném v Tennessee.
Americká vznešenost
Jak jen se postavit,
abys spatřil vznešenost,
odrazil posměváčky,
pitvorné posměváčky
a pozlacené páry?
Když generál Jackson
pózoval pro sochu,
věděl, jak se cítíš.
Máš snad chodit bos,
malátně mžourat?
Jenže jak se cítíš?
Na počasí si zvykneš,
na krajinu a tak;
ze vznešenosti zbývá
jenom duch sám,
jen duch a prostor,
jen prázdný duch
ve volném prostoru.
Co za víno piješ?
Co za chleba jíš?
Teorie
Jsem tím, co je kolem mě.
Ženy tomu rozumějí.
Nemůžeš být vévodkyní
sto sáhů od kočáru.
A tohle jsou portréty:
černý vestibul,
vysoké lože ukryté za závěsy.
To jsou jenom příklady.
Tanec smrtích myší
V krocaní zemi, v krocaním počasí,
u paty sochy běháme dokola.
Překrásný příběh, překrásné překvapení!
Seňor je v sedle. A po koni plno myší.
Ten tanec nemá jméno. Je to tanec hladu.
Tančíme až na špičku seňorova meče
a čteme vznosné výrazivo nápisu,
jež zní jak souzvuk tamburín a citer:
Zakladatel státu. Kdopak kdy založil
stát, který by vprostřed zimy odolal myším?
Překrásný výjev, skvostně strmící,
ta bronzová paže vzpjatá proti zlu!
Lvi ve Švédsku
Dost řečí, Swensone: já lovíval
jsem kdysi ony potentáty duše
a bank; Víru, sochařův sen, okatou
a ohromnou; odřenou Spravedlnost,
která má vyvažovat desky zákona;
Trpělivost, věčnou hojitelku ran;
a mocnou Statečnost, zuřivý bas.
Leč tihle lvi, ty vznosné figury,
se nikdy nezaskví v mých památkách.
Je-li na vině duše, pak jsou též
na vině potentáti duše, a to dřív.
Jsou-li na vině památky, leč ty
jsou duše sama. A celá duše, Swensone,
jak každý ve Švédsku rád připustí,
i nyní prahne po lvech, neboli:
i teď prahne po vznosných figurách.
Jsou-li na vině lvi, pošli je zpět,
kam patří, do hamburku pana Dufyho.
Rostlinstvo i tak skýtá tvarů dost.
Jako ozdoby na negerském hřbitově (výběr)
Arthuru Powellovi
I
Dalekým Jihem prochází slunce podzimu,
jako když Walt Whitman jde po ruměném pobřeží.
Zpívá a opěvá věci, které jsou jeho součástí,
světy, které byly i budou, smrt a svit.
Nic není definitivní, pěje. Konec nikdo nespatří.
Má z ohně vous a jeho hůl je třepotavý plápol.
II
Vzdychni za mne, noční větře, v hlučných listech dubu.
Jsem unavený. Spěte za mne, nebesa nad kopcem.
Křič za mne, nahlas, nahlas, bujné slunce, až vzejdeš.
III
Až když stromy v listopadu byly prvně bez listí
a vyšla najevo jejich černost, bylo prvně poznat,
že základem uspořádání je výstřednost.
XXV
Všímej si od žluvy k vráně úpadku
hudby. Vrána je realista. Jenomže
žluva je možná taky realista.
XXVII
Johna Constablea se jim přesadit moc nepovedlo
a naše potoky odvrhly matnou Akademii.
Připusťme, že nás Piktové jinak poznamenali
svou zálibou v kovových psech a jelíncích.
XXVIII
Hruška má na stůl přijít naditá šťávou,
dozrálá i podávaná v teple. Na takový
způsob podzim obelstí fatalistu.
XLIII
Hustotu života na dané ploše
lze kupodivu určit tak,
že se počet spatřených nohou vydělí dvěma.
Dá se tak zjistit přinejmenším počet lidí.
XLVI
Vše tiká jak hodiny. Pracovna muže,
který se navzdory kukačkám přece jen
zbláznil z času, maniaka přes hodiny.
XLVII
Slunce hledá pro svůj svit něco jasného.
Stromy jsou dřevěné, tráva zežloutlá a zřídlá.
Rybníky nejsou povrchy, jež hledá.
Musí své barvy tvořit ze sebe.
L
Ze spojení nejslabších vzniká síla,
ne moudrost. Svedou všichni lidé společně
pomstít jediný z listů spadlých na podzim?
Mudrc se však mstí tak, že si staví město ze sněhu.
Rozkošný večer
Velice utěšený večer,
Herr Doktor, a to stačí,
byť by se vám čelo v dlani chmuřilo
nad dialektem světla
(nemluvě o mračných skaliscích):
znachovělý trávník;
vztažené ruce smrků;
soumrak přesmíru plný
červivých metafor.
Z anglického originálu Wallace Stevens: Collected Poetry and Prose (The Library of America, New York 1997) vybral a přeložil Daniel Soukup.
Výbor ze Stevensovy poezie připravuje k vydání nakladatelství Opus.
Wallace Stevens (1879–1955), čelný představitel amerického modernismu, žil trojím životem básníka a milovníka umění, otce rodiny (roku 1909 se oženil s Elsie Mollovou) a úspěšného pojišťovacího právníka. Svou první sbírku, Harmonium (1923), publikoval už jako hotový autor. Kniha se však dočkala jen vlažného přijetí a Stevens se po jejím vydání a narození dcery Holly (1924) na několik let odmlčel. Výraznější kritické uznání mu získalo až druhé, rozšířené vydání Harmonia (1931), po kterém následovaly v již rychlejším sledu další sbírky: Ideje řádu (Ideas of Order, 1936), Muž s modrou kytarou (The Man with the Blue Guitar, 1937), Části světa (Parts of a World, 1942), Přesun do léta (Transport to Summer, 1947), Polární zář podzimu (The Auroras of Autumn, 1950), svazek esejů Nezbytný anděl (The Necessary Angel, 1951) a souhrnné vydání básní (1954). Dnes je Stevens pokládán za jednoho z klíčových anglofonních básníků 20. století. Básně na této dvoustraně pocházejí z Harmonia a Idejí řádu.
—
Jedním z témat první fáze Stevensovy tvorby bylo tehdejší dilema amerického básníka: jak vytvářet skutečně americké umění, emancipované od evropských vzorů (viz odkaz na krajinomalby Johna Constablea), když se nelze opřít o nosnou domácí tradici? Stevensova proslulá Anekdota o džbánu představuje jakýsi americký komentář ke Keatsově Ódě na řeckou vázu: „Zatímco Keats měl Londýn, Britské muzeum a helénskou vázu, americký básník má Tennessee, lenivou divočinu a šedý kameninový džbán. Zatímco Keats měl kulturní a legendární ornamentiku, americký básník má holý povrch.“ (H. Vendlerová) V jiné Stevensově básni se jakožto možná „americká vznešenost“ nabízí buď kýčovitá socha generála Jacksona na washingtonském Lafayettově náměstí, anebo pouhý „prázdný duch/ ve volném prostoru“. Socha pro Stevense vůbec zosobňuje pompézní neživotnost, kupříkladu i v Tanci smrtích myší anebo ve Lvech ve Švédsku, kde alegorické figury před portály bank ztělesňují hned trojí strnulý řád:
náboženský, umělecký a finanční. Básník sochy s lehkým srdcem zahání zpět do jejich „hamburku“ (zvěřince) a vzývá místo nich autentický řád
– chaotický, výstřední a pomíjivý.
–ds–