Slavomír Kudláček začal publikovat ještě ve sbornících sklonku osmdesátých let. Jeho šestá samostatná sbírka sice naznačuje citovou autenticitu a svébytnost, zároveň je ale zahlcená nadbytečným lyrickým rozumováním.
Při letmém nahlédnutí se zdá být nová sbírka Slavomíra Kudláčka (1954) Svět, který předtím nebyl sympaticky konkrétní, ukotvená v zážitku a určité životní situaci, smyslově živá, autentická. Jsme navnaděni tím spíš, známe-li Kudláčkův syrově přemítavý cyklus básní z drsného Skotska, otištěný nedávno ve čtvrtém čísle pardubického sborníku 7edm. Brzy se bohužel přesvědčíme, že šlo o plané přísliby.
Něco se stalo…
Sbírka se pokouší být prokomponovanou milostnou elegií, lyricko-epickým příběhem pozdního vzplanutí staršího muže k mladé dívce. „Silou a náhlou samozřejmostí/ milování byl překvapený/ ne zaskočený.“ Ve verších jako tyhle jsou slova užita za účelem sdělení, nikoli vytváření dobře znějících lyrických přibližností. Pojmy, jako třeba dvojice překvapený/zaskočený, se snaží skutečně odměřovat a tříbit význam, nikoli ho jen jako mlžnou clonu řasit prostorem. Vedle pár dalších podobně solidních postřehů (ovšemže svou dikcí vlastně docela prozaických) ve sbírce sem tam narazíme na solidně režný obrázek či smyslově výmluvný útržek („za dveřmi šedo a trochu zima“), jindy na sugestivní, přitom uměřený obrazný fragment: „A jako by měl kámen v puse:/ Hladký oblázek/ přesné velikosti a tíhy.“ Nečekané zaostření v posledním verši dodává „demosthénovské“ představě na zvláštnosti a osudovém znejistění: Proč oblázek přesné velikosti a tíhy? Kdo určí, změří, odvodí tu přesnost? A co to bude znamenat?
Nad některými aspekty samotného milostného příběhu nám zatrne – zkrátka už jen proto, že cítíme, jak nad nimi nejspíš trnul sám autor-hrdina. Třeba miniportrét milenčina otce: „Táta jen o málo starší (ale o tolik!)/ s nějakou tíhou za pasem/ …/ Žijící se svou matkou… oba/ jakoby na zapřenou na světě.“ Některé verše, byť nijak zvlášť originální, objevné či překvapivé (ale co bychom pořád chtěli), prozrazují naléhavou emocionální autenticitu, rozprostřenou v pozadí. Něco se stalo – a životní událost chce být sdělena, zaznamenána, ano, vyzpívána. „Dlouhé večery nad vodou/ a na všem pachuť rozcestí.“
Jenže podobná místa jsou spíš světlými výjimkami. Milostný příběh, slibující ne snad děj, ale nějaký, řekněme, citový či obsahový oblouk, emocionální sponu či smyslové drama, nebo prostě jen smysluplnější zřetězení scén a obrazů, ve skutečnosti brzy vyšumí do prázdna. Co zjevně mělo, chtělo být ústředním obsahem, stane se pouhou zběžně načrtnutou kostrou, na niž autor navěšuje všelijaké lyrické mlžnosti a nadbytečnosti.
Potřeba rozbásnit skutečnost
Kudláček je svým vlastním úhlavním nepřítelem. Solidní postřehy a citově a smyslově přesvědčivé pasáže pravidelně obtěžkává a zastírá přehnaným lyrizováním, básnivým rozumováním. Nestačí mu přidržet se konkrétního a smyslového, ale cítí potřebu ještě navíc vytvářet dmoucí se lyrické bubliny, po jejichž splasknutí mnoho nezbývá. „Teď chodí cestami v kruhu/ osvícený a chycený/ matoucí hmotou houstnoucí hvězdy/ za vlasy do morku pasti.“ V pouhém čtyřverší básník došel od banality prvního verše, přes mlhavá abstrakta verše druhého až k usilovným, chtěným, přitom nesrozumitelným – za vlasy do morku pasti? – obrazům veršů posledních. Jindy návdavkem lyricky opentlí autenticky bolavý moment, třeba když líčí poslední dny léta s dětmi, jež hrdina básně opouští. „Dvě šťastná vodní zvířata/ opálená na indiánky, dvě dcery!/ Nekonečný je čas léta/ v malých ulitách minut“ – toto říct by docela stačilo. Kudláček se však neubrání a přidá dojímavé, zbytečně doslovující: „Co říct andílkům/ pro pusté dny?“
Solidní kresbu, vizi či překvapivý básnický objev (představu hory, připomínající kulisu za městem, „k zemi nepřipoutanou věc/ co právě přistála“) vzápětí rozmělní vágním, přemoudřelým filosofováním: „Hora je odjinud, ale od věků./ S takovým záměrem byl na ní kdysi/ vystavěn klášter:/ Mlčenlivá hrozba a mlčená naděje.“ Na jiných místech zruší zřetelnost konkrétního líčení zbytečným abstraktním dovysvětlením. Jeho potřebě rozbásnit skutečnost neodolá ani erotika: „Bradavky voní tíhou/ směsí svíčky, skořice, popela/
anděla, těla a země pod ledem.“ Stačil by skvělý, rafinovaně smyslný první verš. I druhý bychom snesli co výstižné smyslové dokreslení. Ale básník musí okamžik opět dotáhnout až k andělovi, k tělu (jako by tu nebylo přítomno skrz smyslné náznaky!), a nakonec zcela opustí smyslovou jednotu chvíle a rozběhne se až k „zemi pod ledem“…
Je tu moc přemoudřelé pěny, falešné významuplnosti a vůbec mlhavých jalovostí: „Za pár let/ se zopakujeme naopak./ Takhle jsou konce udělány./ Lze to mít na paměti?“ Uprostřed této přemrštěné snahy o lyrickou formulaci jakýchsi zastřených myšlenek či domnělých podstatností nakonec paradoxně vystupují jako záchytné body a svého druhu poklady obyčejné prostě sdělovací věty: „Pečlivě ustlaná postel.“ „Připravte se na dlouhou zimu.“ „Polibek na kůži nezůstane.“ Podobným sdělením jsem nejen schopen, ale hlavně ochoten rozumět. Navíc tu lze s okouzlením vnímat i jistou záři, linoucí se zpoza prostoty těch vět, vsazených ovšem do složitějšího kontextu, jenž jim propůjčuje dávku ztajené nesamozřejmosti.
Zbavit se „poezie“
Často je v Kudláčkově sbírce banalita podávána jako významuplné lyrické sdělení. Jindy autorovým úsilím o hlubokou formulaci probleskne na povrch nepříjemný patos: „A tam se dozvíš smrt…“ Jsou tu typická místa, kdy se vágní lyrický „střed“ promluvy zhmotní v nepopsatelné „to“; jde o neklamné znamení, že myšlenka je v koncích a básnická trpělivost se vzdává povšechnosti: „A pak to lehce (jako by mlčel/ a skoro ani nebyl)/ přešlo nějakou dírkou v trvání/ do jiného života…“ A aby škála byla úplná, mihne se tu i kvaziseifertovská, kvaziskácelovská či jaká kudrlinka („vše bylo malé a do dlaně“) a nakonec i obyčejný poetický kýč („a opálové víno/ vzlínalo nocí“).
Je to škoda. Protože za nezdařenými místy Kudláčkovy sbírky se přece jen někde skrývá schopnost syrově prožívat, potřeba hloubavě zaznamenávat. Kudláček se ale mermomocí snaží své verše ještě navíc lyricky našlehat. Většina takto vzniklého materiálu je však skutečně jen pěna, někdy zručně působící, jindy docela nešikovná. Jejího těkavého obsahu se nedopátráme, domnělou lyrickou váhu setře jediný zkoumavější pohled. „Mohl bych přecházet volně/ z příběhu do příběhu/ z mého do jejího či do jiných/ až by se stekly/ ale nedostal bych se daleko/ ani k prvnímu přiznání/ ani za všechnu cenu/ ani ve snu.“ To je i náš problém: v Kudláčkově sbírce můžeme volně přecházet od verše k verši, narazíme na pár solidních míst, leč daleko se nedostaneme. Někdy by bylo nejlépe zbavit se „poezie“ a začít opravdu psát.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Slavomír Kudláček: Svět, který předtím nebyl. Dauphin, Praha 2008, 88 stran.