V poslední době jsme na několika místech četli, jak jsme se přiblížili Západu a jací jsme pašáci. Je dobré si připomenout, kde se nám nedaří a kde máme pořád co dohánět. Dobře to lze vidět při procházce českou mediální krajinou.
Pokud letošní podzim něco vypovídá o nás a našem veřejném prostoru, tedy to, jak jsme rozděleni. Kam se podíváte, tam je nějaké „my“ versus „oni“: stoupenci radaru proti jeho odpůrcům, obhájci Milana Kundery proti jeho odsuzovatelům, modrá Praha proti oranžovému zbytku republiky. Podívejme se na pár znepokojivých rysů, jimiž se vyznačuje naše veřejná rozmluva a kterých si média všímají málo nebo vůbec. Zatímco akutní problémy, o něž se přeme, přicházejí a zas mizí, forma našich debat chronicky stůně stále týmiž neduhy, jimiž by na konci druhé dekády svobodné žurnalistiky již trpět neměla – aspoň ne tak křiklavě a tak často. Poslední dny a týdny nabídly hrstku příkladového materiálu k symptomatologii naší mediální komunikace.
Symptom první: Soukromé podnikání za státní peníze
Bez ohledu na to, do kterého tábora patříte ve sporu o Milana Kunderu, jedna věc se stát neměla, a pokud vím, nikdo na ni zřetelně neupozornil. Ústav pro studium totalitních režimů je placen z našich daní. Jestliže jeho badatel dospěje k mediálně výbušnému závěru, pak státní instituce, která ho zaměstnává a která se rozhodla výsledek jeho bádání pustit do veřejného prostoru a zaštítit ho svou autoritou, měla věc zveřejnit na svých webových stránkách nebo na tiskové konferenci přístupné všem médiím. Ať už si o ústavu myslíme, co chceme, je neetické vybrat si k publikování tak brizantní kauzy jeden soukromý časopis a zajistit mu tím masívní reklamu doma a ve světě. Můžeme mít mnoho sympatií k Respektu a k některým jeho vynikajícím investigativním reportážím (byť to neplatí o té kunderovské). Přesto je třeba se ptát: platíme ústav z veřejných prostředků proto, aby zvyšoval obrat Bakalova soukromého mediálního podniku? Takhle se dá možná zvyšovat náklad, ale prestiž časopisu sotva.
Symptom druhý: Pacifista nebezpečnější než rasista
Letošní sedmnáctý listopad přinesl potyčky a spory ne jen ve veřejném prostoru, nýbrž – a daleko významněji – o veřejný prostor: o jeho povahu, o to, kdo má právo v něm vystupovat a být slyšen, o to, komu patří a kdo z něho má být (jak se domnívají někteří) vykázán. Přitom veřejný prostor se neustavuje pouze fyzicky, ale i mediálně: netvoří ho pouze veřejná prostranství, nýbrž i mediální obraz toho, co se na nich odehrává. A zde naše veřejnoprávní televize povážlivě selhala přinejmenším v jednom podstatném ohledu. Ve své hlavní zpravodajské relaci přinesla reportáž z Janova o tom, co se odehrávalo při policejním zásahu proti pravicovým radikálům. Prostor na obrazovce dostali i místní obyvatelé: říkali, že tuto pogromistickou akci schvalují. A pak již nic – žádné vyjádření politika, který by ten násilný útok motivovaný neméně násilnickou ideologií odsoudil. Ta absence politického vyjádření byla o to markantnější, že v druhém případě, když informovala o konfliktech na Národní třídě a Václavském náměstí, si Česká televize cestu k politikům ihned našla a dala jim prostor, aby se k tomu vyjádřili. (Prostor – pravda, neporovnatelně menší – dostali i lidé z hnutí Ne základnám.) Politiky jsme tedy slyšeli jen v roli kritiků protiradarových aktivistů. K daleko závažnější situaci v Janově nezískala ČT vyjádření ani od jednoho z nich – a nedala prostor ani představitelům dotyčné romské komunity. Má Česká televize dojem, že jiný než vládní názor na radar představuje větší nebezpečí pro tuto zemi než pogromistická ideologie a její čím dál agresivnější, lépe vyzbrojení a organizovaní vykonavatelé, jejichž útok byl nejmasivnější od roku 1989?
Symptom třetí: „Oni“ jako přírodní pohroma
Zatímco naši sociální demokraté se hlásí k barvě oranžové, ti němečtí používají při veřejných vystoupeních rudou. Představme si hypotetickou situaci, že by se regionální volby u sousedů konaly (na rozdíl od skutečnosti) ve všech spolkových zemích naráz a že by v nich plošně zvítězila sociální demokracie. Jak by dopadl moderátor německé veřejnoprávní televize ARD, který by o takovém výsledku opakovaně hovořil jako o „rudé tsunami“? Byl by propuštěn na hodinu nebo přinejmenším stažen z moderátorského postu. Tsunami je tragická přírodní katastrofa; vůli občanů, která se manifestuje ve zvolení jedné z demokratických stran, nelze přirovnávat k ničivé vlně, jež ve svém dosahu zabíjí vše živé. Ve vyspělé demokracii není zkrátka možné, aby moderátor zpravodajského bloku veřejnoprávního média tak očividně projevoval své stranické sympatie nebo antipatie (a nadto pohrdání vůlí voličů). Ironie věci je, že Václav Moravec, který se takhle neprofesionálně chová na obrazovce České televize, si dává záležet na tom, aby měl image nestrannosti. Opakovaně říká do médií, že sám nechodí volit, aby nebyl ovlivněn stranickými preferencemi. Pro profesionalizaci a kultivaci českého mediálního prostředí by bylo nepochybně lépe, kdyby k volbám chodil – a neprojevoval své stranické inklinace na televizní obrazovce. Nejenže by tím on sám získal na důvěryhodnosti, ale především by prospěl našemu veřejnému prostoru.
Mohli bychom poukázat na další symptomy nezralosti a neserióznosti našich médií, která se snaží prezentovat jako seriózní a důvěryhodná. Z těch symptomů pak bude možné stanovit diagnózu chronické nemoci, jíž stůně náš diskurz a naše veřejné sdělování. O tom však příště.
Autor je lingvistický antropolog.