Kulturní zpravodajství na České televizi bylo tak špatné, že se letos v září její vedení rozhodlo kulturní redakci zrušit. Bizarní postavička české kulturní žurnalistiky, Otakar Svoboda, její poslední vedoucí, se tak v současné době pravidelně o nedělích vybíjí na svém blogu Ucho Svobody na stránkách České televize. Je to zpravidla humorné počtení. Komentáře ke zrušení jím vedené redakce se tu ale nedočkáte. Zato J. H. Vitvar, který otiskl v Respektu svůj názor na Svobodovy „kulturní“ vstupy, to na blogu pěkně schytal.
Svoboda tu komentuje svůj kritizovaný výjezd na Nový Zéland, kde se odehrával koncert Andrea Bocelliho a Českého národního symfonického orchestru. Z nákladů prý Česká televize platila jen zlomek. Kdo platil zbytek, se nedozvíme. Svoboda však prý „narušil kruhy některých českých novinářů“, kteří s „lehce odhadnutelnou motivací a s naprosto nepochopitelnou arogancí“ napadli jeho práci ve svých médiích. A přitom šlo o tak „exkluzivní záležitost“, že kdyby se o ní koncesionář nedozvěděl, byl by zřejmě kulturně ochuzen: „Byl jsem při tom a diváci díky tomu také... Vyhozené peníze? Neřekl bych. Co vy?“. Svoboda na blogu slibuje, že Ucho bude sledovat „Co se objeví na deskách, v rádiu, na webu a vidí na koncertech hudby vážné i té moderní, ale především dobré.“ Ucho zkrátka „slyší každý falešný tón či disonanci – a nejen v hudbě“. Svoboda nabízí i postřehy jako: „S postupujícím věkem oceňuji dobrou kávu, nebo dobrý „kafe“, chce se mi říct raději.“ Člověku to nedá a chce se o Svobodovi dozvědět víc. Skvělým materiálem je jeho vlastní profil, který vznikl v roce 2000 pro časopis Reflex („Jediné, co čtu od začátku do konce, je Reflex. Bez servility.“).
Trochu mě zarazila také autorova upřímnost. Své příspěvky z kultury totiž hodnotí takto: „Zpravodajství je samozřejmě povrchní, nemám čas se důkladně připravovat na rozhovory a rozměr jedné minuty to ani nevyžaduje. Jednak o těch lidech většinou vím dopředu, jednak se musíte umět připravit hodně rychle. A to mě baví – natočit to, ustříhat a ještě ten den odvysílat. A jít na další premiéru.“ Nebo: „Od revoluce jsem přečetl jen pár knížek – nemám prostě čas... zkuste číst knížku po celodenním shonu! Usnete.“
Ostatně, to nejdůležitější se v kultuře již dávno odehrálo: „Zachytil jsem tu dobu hippies, skvělou muziku lidí, kteří dodnes nebyli překonáni. Hendrix, Dylan, Santana, Led Zeppelin, Davis nebo třeba King Crimson... A řekněte, kdo překonal – při vší úctě ke skvělým Svěrákovi, Hřebejkovi nebo Ondříčkovi – Miloše Formana? Kdo napsal lepší básně než Corso nebo Ferlinghetti? Kdo překonal Vonneguta nebo Kesseyho? Kdo tehdejší Semafor, Činoherní klub nebo Zábradlí?“ A co víc! Pan Otakar k tomu nepotřeboval „ani drogy“.
Požitkem jsou rovněž Svobodovy názory na vztah homosexuality a uměleckého nadání: „Nemám k dispozici statistiky, ale je obecně známo, že homosexuálové jsou kreativní. Jsem jednoznačně pro registrované partnerství, proč by neměli mít stejná práva jako ostatní populace? Jiný názor mám na osvojování dětí. Přece jen, když dítě zavolá táto, měl by přijít jen jeden rodič.“ To každopádně.
Otakar Svoboda je prostě nezáměrně zábavný člověk, je mi jen záhadou, co dělal třináct let v kulturní redakci, navíc, když prý „rozumí i fotbalu“. V minulý týdnech se na svém Uchu se čtenáři podělil o své „rozčarování po 19 letech“, ale také o úvahy nad povahou kýče, pohřbem Václava Kočky nebo třeba show StarDance („Byla by škoda přijít o tak příjemný sobotní pořad.“). Byla by škoda tenhle blog nečíst.