Sedmnáctý listopad se stále více proměňuje ve svátek národní schizofrenie. Ta sice může být v mnoha ohledech tvůrčí, existují dokonce myslitelé, kteří ji považují za základní pohon současných kapitalistických společností, ale v českém případě to není tak zřejmé a jednoznačné.
Rozpolcení politického těla (political body), potvrzované v řeči politiků, se pochopitelně týká vztahu ke komunistům. Po devatenácti letech se do veřejného prostoru opět rozlila lítost nad tím, že ani mladý život jedné generace nepomohl k tomu, aby komunisté, zodpovědní za zločiny z padesátých let a ubíjející normalizaci, zmizeli z politické scény. Naopak se částečně vracejí k moci prostřednictvím nižších postů v krajích. Premiér varuje před rudým nebezpečím, v Senátu se sbírají podpisy na podporu zákona, který by komunistickou stranu zakázal – „de-legalizoval“ (což ale není totéž, co „de-legitimizace“).
Je to zvláštní, trochu absurdní, trochu mrazivé divadlo, něco mezi Havlem a Schwabem. Lidé z demokratických politických stran sedí v parlamentu s komunisty v komisích, přátelsky si s nimi povídají ve foyer, diskutují v plénu, hlasují s nimi pro důležité technické i konkrétní zákonné návrhy. Hlasy komunistů v parlamentu spoluvytvářely skoro vše, čeho se v budově Sněmovny dotknete. Jde-li o některé ryze politické otázky – radar, sociální politika, Lisabonská smlouva, volba prezidenta –, počítá se s komunisty jako s důležitou silou, protože jejich hlasy mohou rozhodnout spor.
Výše popsané snese stručné označení „procedury legitimizace“. Právě skrze ně komunisté po roce 1989 získávali půdu pod nohama, která je ochránila před legální sekerou, jejíž dopad ale fakticky nikdy nehrozil, navzdory tomu, že v českém právním řádu existuje zákon bránící propagaci komunistické ideologie. Dokonce ani na začátku devadesátých let nebyla ochota komunisty z politické společnosti vyhánět. Procedury legitimizace zapouštěly staré komunisty do politické scény, přestože titíž demokratičtí politikové, kteří pracovali na parlamentní a jiné legitimizaci KSČM, zároveň prováděli „úlitbu svědomí“ tím, že komunisty mocensky ostrakizovali, jako by se politická legitimita dala nějakým magickým zásahem ve vnitřní, psychické cenzuře politiků a politických stran oddělit od říše moci. Hrála se stínohra, jejímž jediným smyslem bylo vytvořit dojem, že komunisté sice v politice zůstávají (nejsme přece jako oni), ale s mocí se už nikdy řádně nesetkají.
Osudový rozštěp v nově vznikajícím českém politickém těle vznikl právě podél distinkce mezi politickou legitimizací a ostrakizací komunistů. Vznikla tak rána, kterou nejen že nikdo nezacelil, ale naopak stále více ji rozrýpává a se zvrácenou libostí uchovává. Oslavy sedmnáctého listopadu tento rozpor předvádějí vždy s novou silou. Mocenská schizofrenie se mediálně zvětšuje do obludných rozměrů a Českem opět obchází strašidlo komunismu. Vytváří se strach z něčeho, co se druhým koncem aktivně spoluutváří v parlamentu, ale i v médiích a na úrovni obecní a krajské politiky. Máme svého strašáka a pečlivě se o něho staráme.
Zdraví politického těla to nijak neprospívá. Katarze v podobě protestní smršti, jež by politiky donutila k dodatečnému zákazu komunistické ideologie, nepřichází. „Ostrakizovaní a legitimizovaní“ odebírají hlasy a energii, jež zbylé strany nebyly s to za devatenáct let vyrovnat. Zrušení mocenské ostrakizace komunistů (z hlediska politického myšlení jde o morální gesto, ovšem ve světě, který se jinak chová ryze prakticky, takže potom není jasné, z čeho ona morálnost čerpá), jakkoliv to může znít podivně a odporně, by sice bylo riskantní, ale přinejmenším stejně jako prodlužování současné politické schizofrenie. V každém případě by se uvolnilo velké množství dosud svázané energie: nekomunistické strany by měly větší motivaci ke společným činům (budou-li jich kdy schopny), komunisté by se podílem na moci zdiskreditovali nebo naopak definitivně legitimizoval. Probudit by se mohla i tolik vzývaná „občanská společnost“, politické tělo zmítané rozpolcením by postupně ožívalo, třebaže by to mohlo být i oživení hektické a potenciálně nebezpečné (ale každá léčba je přece rizikem; a neplatí snad pravidlo, že každá postkomunistická země si musí prožít návrat komunistů k moci, aby se jich přestala bát, aby je definitivně metaforicky „zabila“?).
Léčení národní schizofrenie, jež se připomněla listopadovým státním svátkem, může probíhat i jinými cestami, ale ty už si společnost, která chce překonat vyčerpávající pobývání ve dvou protikladných světech, bez problémů najde sama. Rozhodující je první krok. Komunisté budou sice dál sídlit v ulici Politických vězňů, ale už ne tak spokojeně a poklidně, neboť nebudou moci zneužívat této absurdní symboliky k vytváření výhodného pocitu, že utlačování jsou v novém režimu oni. Přitom jediným skutečným „politickým vězněm“ současnosti je česká společnost chycená do pasti balancování mezi legitimizací a vylučováním komunistů.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.