Tak se nám, zdá se, daří i mezičasopisecká komunikace na té naší kulturní frontě. Před pár týdny mi zde v A2 (č. 45) zveřejnili odpověď na otázky po literatuře střední Evropy a nyní mi za tu odpověď z Tvaru (č. 20) prý hrají píseň Do práce (Teď když máme, co jsme chtěli), a to i s textem Františka Halase. Šifra P. J. tou písní ocenila můj výrok, že „literatura není substance typu brouka (…). Čili rozhodneme-li se, aby byla středoevropská literatura, tak bude.“ Zároveň tato šifra naznačuje, že můj výrok „a jeho různé variace již zlidověly v širokých studentských masách“, čili že se masy studentů baví tím, co jsem to vyslovil. Inu, milé PéJé, my studenty občas pobavit musíme, aby nám v těch škamnách setrvali a peníze na jejich hlavy z ministerstva tekly, když už na ně na FF UK fouká klimatizace i v listopadu, protože vypnout ji prý umí jen jistý člověk v Jinonicích, a ten není k zastižení. A bavíme je, jak umíme, po svém. Avšak snažíme se je i vzdělávat, což, mám pocit, by nezaškodilo ani ctěnému PéJé. Vzdělávat třeba v tom, že svět si vskutku konstruujeme prostřednictvím jazyka, a že když tedy budeme dostatečně dlouho mluvit o středoevropské literatuře, on se nám ten výraz určitým významem naplní. Jazyk totiž vytváří entity, které se nám pak zdají existovat. A platí to i pro vaše džoukování, milé PéJé. Vyložme si to hezky na vašem vlastním textu. Napsal jste: „Dnes hrajeme Petru A. Bílkovi…“ K čemupak odkazuje ono „dnes“? Ke dni, kdy daný Tvar vyšel? Jenže Tvar nejsou noviny a články se do něj píšou s předstihem; takže jste hráli ten den, co jste to psal? To ale bylo jiné „dnes“. Které potom má platit? A když jste mi tedy tak pěkně zahráli, proč jsem nic neslyšel? To jste to pak zahráli jenom sobě. Nemělo tam tedy být: Dnes si hezky hrajeme u příležitosti toho, že se chechtáme Bílkovi? A co ten plurál – byla u toho hraní celá redakce, nebo jen část? Anebo se nám naše PéJé přiodělo do plurálu majestátního? Vidíte, milé PéJé, i vy vytváříte jazykem něco, co buď vůbec nebylo, anebo bylo tak nějak jinak; a jak, to těžko říct. I vy konstruujete propozici, která nejen že není nijak ověřitelná, ale ani se tak, jak ji verbalizujete, nestala: vy jste mi hráli, ale já nic neslyšel. Takže jste mi nehráli…
Já jsem nicméně teoretik eklektický a nepřílišného významu. Proto na vás, milé PéJé, vyrukuju s obranným kalibrem silnějším. Jistě znáte docenta Pavla Janouška. Jeho metodologická sečtělost nejen v lokální, ale i mezinárodní produkci je obecně vyhlášená a uctívaná. Mně se asi tedy studenti v skrytu pochechtávají, v jeho případě ale oddaně a nezpochybnitelně vzhlížejí k autoritě, jež je spolehlivější než fakt, že Mirek Dušín nikdy neřekne sprosté slovo. Docent Janoušek má v malíčku lingvistický obrat, nový historismus, Foucaulta i Whitea a jen jeho vrozená skromnost mu velí, aby svoji sečtělost nepředváděl příliš a nedával druhým najevo intelektuální nadřazenost, byť by na to veškeré právo měl. A tento docent Janoušek, jak možná nevíte, milé PéJé, je hlavním redaktorem nedávno vydaných Dějin české literatury 1945–1989. V jejich prvním dílu se lze v celkové charakterizaci poválečné poezie dočíst o významných osobnostech „meziválečné literatury, vědomě usilujících o obnovení kontinuity zpřetrhané okupací“ (s. 131). Nu vidíte, milé PéJé: ti, kdo čtou českou moderní poezii, si dosud povětšinou mysleli, že tím základním směřováním po roce 1945 byla touha po deklamativní změně tematické i výrazové. Že Halas, Holan, Seifert, Zahradníček, Hrubín, ba i Nezval v onom mezidobí let 1945–48 až takřka okázale hledali cestu k výrazu novému, že opouštěli dosavadní vyzkoušenou obraznost i veršovou strukturu, že deklarovali přeryv. A on i sám docent Janoušek těmi dějinami rozhodl, že je to jinak, že jim jde o obnovení kontinuity s tím, co psali před válkou. No, stereotypy jsou silné a pár let nám potrvá, než si zvykneme a tento výklad si osvojíme. Ale vidíte, milé PéJé, že i uznávaná autorita oboru zastává náhled, že jak se rozhodneme, tak se nám literatura bude jevit. Jde jenom o to obrousit ty zažité stereotypy v sobě, zbavit se těch svých špatných čtení. Pod vlivem myšlenkových titánů to snad dokážeme. A vy snad, milé PéJé, už nyní chápete, že pod takovýmto vlivem já se nacházím. Nezáleží mi na nějakém PéJé; ale kdyby docent Janoušek z akademické ředitelny shlédnouti ráčil a mého snažení si povšiml, to bych byl rád.
Abychom ovšem nekončili v toužebné melancholii, připomeňme si, že i konstruování světa prostřednictvím jazyka má své limity. V soutěži o příklad jako již tradičně zvítězila Mladá fronta Dnes. Rozhovor s hvězdou televizního pořadu StarDance Jaromírem Bosákem uvedla na první straně novin i čtvrteční televizní přílohy titulkem vskutku trhákovým: „baví jako bůh“. Tento titulek je dostatečným ospravedlněním, aby naši anarchisti už přestali žvanit a psát do novin a aby do oken redakce dotyčného deníku hodili pár Molotovových koktejlů. I před našimi nevyzpytatelnými soudy pak snadno prokážou, že jejich čin byl trestem božím. A po právu. Copak se, kurva, bůh vyznačuje tím, že nás baví? To si fakt v MF Dnes myslíte? To před těmi vašimi bulvárními pařáty nezůstane nic nedotknutelného? Copak je Bosák – při vší úctě k němu – v čemkoli na roveň bohu přiřaditelný? Kunderou otitulkovaný „idiot hudby“ byl pro naše masová média aspoň božský, Bosák už je dokonce bohu rovný: umí bavit stejně dobře.
Pravda, začátkem osmdesátých let jsem i já na Letné křičel: „Berger není člověk, Berger je bůh.“ Ale to se ozývalo do prostoru, v němž bůh oficiálně nebyl, a výkřiky byly zřetelně míněny jako adorace táhlých kliček Honzy Bergera, jenž „jim“ nebyl dobrý pro reprezentaci, protože pil a pak říkal i to, co se nesmí. Snesitelné snad bylo i naganské kvílení „Hašek je bůh“, protože obraznost byla opět evidentní: výrok je příliš silný, aby nesl byť i jen stopu doslovného významu – Hašek prokazatelně bůh není, protože kdyby byl, proč by asi stál obalen chrániči v bráně a snažil se chytat puky. Řekneme-li ale, že někdo dělá něco jako bůh, dopouštíme se výroku přijatelného, představitelného, který je odporný tím, že si transcendenci a posvátno přitahuje na zem. Protože ale kázat mediálním manažerům o posvátnu lze jen zbůhdarma a vrhat koktejly mi nedovolí stáří a bolavá záda, za výrok o Bosákovi, co „baví jako bůh“, budiž pomsta aspoň verbální: Robert Čásenský, který je jako šéfredaktor za obsah MF Dnes, a tudíž i za daný titulek zodpovědný, je splešťule blátivá.
Autor je literární teoretik.