V ostré hvězdě stříbřitá žena přede,
pronikavé ticho toho dění
panuje vánočnímu stmívání.
Zdaleka přeludně zní mi nasládlý tón,
to souzvučně všechny duše dnes
blaženě vánocemi vrní.
Zapadnu do lesíka nízkých jedlí.
Černý tápu v černých kmenech.
Vrcholků křehkých jehličky jsou přesné,
ale kalno oblohy se slíná k nim
a je obaluje pouzdérky ponurosti.
Po vrcholech se plouží jiná vlhká hvězda,
širá hvězda, jejíž modrá slast
se někdy roztéká a vzdouvá;
za tuhou jehlou blízko zajde
a vypluje zas, teskně zdravíc, dálnější,
tím němým plynutím zamhouří se srdce.
Balvany temnoty tu zamlkle rostou,
jejich chumly ona smutnokrásně pase.
Lesní hvězdo, nedíš mi svého jména,
leč přece jediná jsi důvěrná bytost,
jež tajíc v duši jemně vtírá se,
tvé modré mlčení mne sílí v okénku hrotů.
Za vánoc dávných, kdy žily ještě různé stíny,
sem nebyl by zašel malý přízrak chlapce,
jen útulně těšil se, že pusto za městem.
Nyní sám jsem samotou rovin, někdy rodných,
lidé jsou mi cizí jako vrcholu jedle,
ale jsem silný jistotou duchovní,
jsem klidný, jako byl bych pevným pánem duchů,
jsem vědoucí a mocný pozdní chodec.