literatura na jevišti
#09/2017

Rekviem za parazita

Stav hudebního průmyslu v USA

Hudební průmysl je v krizi a nacházel se tam již před halasným přiznáním hospodářské krize v USA. No a co?

Když bylo začátkem prosince oficiálně oznámeno, že americká recese je skutečností už od roku 2007, jen se potvrdilo to, s čím se lidé z hudebního byznysu potýkají již léta. Ostatně, v katalogu společnosti DiscMakers, která se zabývá výrobou, rozmnožováním a masteringem kompaktních disků pro nezávislé hudebníky, jsem již několik měsíců před „oficiálním“ ohlášením krize objevil nabídku zboží se svůdným a zároveň děsivým názvem Recession Buster (Krotitel recese). Hudebníci – především ti, kteří ořou nevděčnou líchu indie scény – jsou si dobře vědomi své role v americké společnosti i toho, že jejich už tak nejistá občanská zaměstnání budou mezi prvními, která naplno se rozběsnivší deprese smete. Není divu, že jsou zahořklí: živost a eklekticismus americké hudby jsou často prezentovány jako důkaz jedinečného postavení Spojených států ve světě, přičemž si hudbu takto do úst berou neokonzervativci i levicoví aktivisté. Nadšení těchto „vyslanců a propagátorů“ americké kultury s prohlubováním krize kvapně ochabuje a hudebníci – oběti spartánského „esencialismu“ – jsou vystrkováni na mráz, zatímco tak „stěžejní“ záležitosti jako výzbroj pro několik okupací jsou nadále vyráběny strhujícím tempem. (Dodávám, že bilion amerických dolarů, které tyto vojenské akce stály, uvádí coby jeden z klíčových důvodů krize opravdu málokdo.)

 

Krize? Už dávno!

Hudební průmysl si vlastními obdobími krize prošel už dávno, i když z důvodů, které mají máloco do činění s globální ekonomikou. Například v osmdesátých letech udával jedenáctiprocentní pokles zisků. Důvodem byla neschopnost udržet krok s hojností nových přístupů k hudbě, které byly nakonec ledabyle shrnuty pod neonový nápis nová vlna. Z nějakých důvodů měl pokles hudebního průmyslu od roku 2000 pořádný náskok před globální recesí – prodej kompaktních disků od přelomu milénia klesl o 36 procent. Klíčové figury hudebního průmyslu si opět na chvíli zdřímly.

V hudebním průmyslu se vyskytuje řetězec dopravující nahranou hudbu od výrobce k posluchači: výrobci hudebních nástrojů, hudebního softwaru, zaměstnanci nahrávacích studií i vydavatelství, promotéři, zaměstnanci lisoven alb a další myriáda lidí. Jako každý etablovaný byznys může i hudební průmysl svou krizi rozšířit na jiné komerční sektory. Ovšem na rozdíl od většiny komerčních odvětví (například zle zkoušeného automobilového průmyslu) je Damoklovým mečem denně se kývajícím nad hudebním průmyslem možnost konzumenta získat konečný výrobek zdarma, bez tíživého rizika právních opletaček. Alespoň lobbisté sdružení RIAA (Recording Industry Association of America – Americké sdružení hudebního průmyslu) by nám tuto představu rádi vsugerovali. Připočtěte, že každý muzikant se slušným připojením k internetu je schopen digitálně distribuovat a propagovat svou hudbu (a udržet si tak přinejmenším polovinu tantiém), a spousta článků výše popsaného řetězu najednou patří do starého železa.

 

Kolaps? Hurá!

Ve světle nedávného skandálu kolem možné „dražby“ někdejšího senátorského křesla prezidenta Obamy nejvyšší nabídce asi v nejbližší době nebude snadné používat vedle sebe slova „neúplatnost“ a „Chicago“. Právě v chicagském zvukovém inženýrovi Stevu Albinim ale máme alespoň jeden příklad muže, který, jak se zdá, nenamířil svou motivaci jen k zisku. Kurážný mistr indie způsobu života popírá tradiční roli hudebního producenta coby parazitického „gurua“, hledajícího způsob, jak si přivlastnit autorství plodů tvrdé práce skupiny, a klientům svých studií Electrical Audio účtuje podle jejich platebních schopností. Možná i tato skutečnost ovlivňuje jeho názor na to, jak ekonomická vřava změní hudební průmysl: veleúspěšní altrockoví Radiohead jsou pro tohoto muže zdánlivě divným spojencem, Albini však oceňuje strategii, kterou uplatnili při prodeji svého předloňského alba In Rainbows [recenze A2 č. 46/2007 – pozn. red.]. Skupina dala fanouškům možnost si album stáhnout a zaplatit za něj to, zač podle nich stojí, což je na umělce postavení Radiohead každopádně radikální krok. Už coby přispěvatel hudebních fanzinů Albini varoval před sklonem vydavatelských majors vměšovat se do tvůrčích vizí hudebníků pod praporem falešných představ o povaze trhu. Možná proto, že dokáže rozpoznat rozdíl mezi přežitím hudby a přežitím hudebního trhu, nedělá Albini z úpadku toho později jmenovaného velkou událost:

„Podle mého názoru velké vydavatelské instituce a s nimi celá infrastruktura profesionální mainstreamové hudby v současné době kolabují… hudba se šíří milionem ,bezplatných‘ trhů a pro skupiny je čím dál snazší získat si publikum vlastními silami, bez jakýchkoliv administrativních vměšování. (…) Kolaps hudebního průmyslu je ve skutečnosti úžasným pokrokem. Neefektivní, parazitní části průmyslu odumírají, zatímco části, na nichž záleží – vztah kapel s publikem –, jsou přímější a výhodnější.“

 

Má kapela, má církev

Na otázku, lze-li při tomto kolísání průmyslu vůbec očekávat zisk, Albini krátce odpovídá, že peníze by při tvorbě kvalitní hudby přece neměly být hlavním motivem. Málokomu se podaří hrát profesionálně a ne každý, kdo tvoří hudbu, přece usiluje o kariéru placeného hudebníka. Ty, kdo přece jen touží po nějakém příjmu z činnosti, kterou milují, ale Albini uklidňuje, že „přece existuje spousta způsobů, jak budovat vztah kapely a publika, a každý z nich má nějaký komerční potenciál. Místo soustředění se na jednu podivnou věc, prodej ,produktu‘, totiž nastane zlatý věk skupin, které si přirozeně vybudují vlastní, jedinečné publikum, jež bude účastno jejich kariéry po celou dobu jejího trvání… podobně jako nyní lidé podporují církev nebo sociální organizace.“

Albiniho tvrzení, že lidé budou hudbu vnímat jako manifestaci ideologie spíš než jako čirý zábavní produkt, je podloženo mnoha důkazy. Mnoho nezávislých „kultovních“ skupin má své podporovatele, kteří každou novou desku svých oblíbenců vnímají jako další část psycho-spirituálního osvětového procesu a dychtivě skupují všechny limitované edice nahrávek hned poté, co je ohlášeno jejich vydání. Publikum úspěšných nezávislých hudebníků je možná výrazně menší než to, jaké si přejí získat vydavatelští majors, ale jak říká Albini, je to publikum, které se „svým“ umělcem patrně zůstane i dlouho poté, kdy si získal jeho srdce a mysl, obzvláště sděluje-li svým dílem víru a přesvědčení, které nikdo jiný neartikuluje. Bude--li tedy někdo psát epitaf mainstreamovému hudebnímu průmyslu, měl by zdůraznit, že zmíněný průmysl nebyl oslaben rozšířeným internetovým pirátstvím a recesí, nýbrž sám sebe pomohl poslat do starého železa tím, že vytvořil armádu prostředníků mezi umělci a jejich publikem. Takto vzniknuvší barié­ra totiž bránila vzniku hlubších a smysluplnějších vazeb.

Autor je hudebník a publicista.

Přeložil Petr Ferenc.