S jedenáctým filmem z cyklu Star Trek se na plátna kin vrací žánr SF ve své ryzí podobě. Skrze polemiku se starou startrekovskou televizní sérií snímek rozvrhuje možnosti, kudy by se tyto filmy mohly dále ubírat.
Literární žánr vzešlý z tvorby Julese Verna a H. G. Wellse bývá nejúsporněji označován zkratkou SF. Termín science fiction, který tato zkratka tradičně reprezentuje, zavedl na konci dvacátých let americký (původem lucemburský) editor a spisovatel Hugo Gernsback. Jeho slavnější kolega, spisovatel Robert A. Henlein ale v padesátých letech prosazoval, aby se dvoupísmenné označení četlo jako speculative fiction. Henleinův návrh charakterizuje žánrovou tradici lépe než Gernsbackova interpretace. Jádrem fantastiky, jež čerpá svou inspiraci z průmyslové revoluce a na ni navazujícího společenského a technologického vývoje, totiž není ani tak věda, jako spekulace. Za základní emoci tohoto žánru je považován údiv, ale nejde vždy jen o údiv z vědecko-technického pokroku. Spíše jej lze charakterizovat jako překvapení z neočekávaných možností. SF je živena fantazírováním nad možným vývojem aktuální skutečnosti, a proto dobrá spekulativní fikce není ta, která co nejpřesněji dodrží limity dobového vědecko-technického pokroku, ale taková, jež rozprostře předpoklady dané dobovou realitou do jejich nejfantastičtějších možností.
Bourání naivního mýtu
Nový filmový Star Trek je bezpochyby vynikající SF. Jeho základna spočívá jednak v relativistické fyzice (které se ale drží jen v základních tezích), jednak v aktuální napjaté společenské realitě Západu znejistělého terorismem. Vybaven těmito předpoklady, pouští se snímek do fascinujícího dialogu s univerzem televizní série Star Trek ze šedesátých let, která je výkladní skříní dobového amerického idealismu a technooptimismu. Už úvodní scéna popře řadu východisek, na nichž původní seriál staví, a další děj buduje alternativní historii posádky hvězdné lodi Enterprise, v níž jsou reinterpretovány základní kameny mytologie hrdinů startrekovského univerza.
Změny, jež nový snímek do světa celého cyklu zavádí, v podstatě vycházejí ze současných společenských nálad. Úvodní scéna bitvy kosmických lodí dává divákům jasně na srozuměnou, že období americké sebejistoty pominulo. Oproti původní sérii, kde jsme v bitevních scénách viděli jen záběry z velicího můstku prolínající se s celky vzájemně se ostřelujících kosmických lodí, nám tady tvůrci nabízejí pohled na ostatní paluby zasažené lodi. Vidíme destrukci její hmoty, sledujeme zmatek mezi posádkou, bolestivá zranění i protržení trupu plavidla, katapultující postavy do mrtvolné prázdnoty kosmu. Hrdí objevovatelé míst, „kam se dosud nikdo nevydal“, poprvé naplno odhalují svoji křehkost a hazard spojený s celým podnikem.
Ústřední proměna ale zasahuje dvě nejdůležitější postavy seriálu, kapitána Kirka a poručíka Spocka. Startrekovské univerzum je narušováno vpády mimozemské kosmické lodi z budoucnosti, jejíž zásahy změní osudy obou hlavních postav. Vznikají tak jejich alternativní, paralelní verze, jejichž povahy jsou na rozdíl od původních seriálových variant určeny bolestnými zkušenostmi. Nejsou to již talentovaní a optimističtí dobyvatelé vesmíru, ale jedinci formovaní ztrátou, neúspěchem a zpochybněním vlastní sebejistoty.
Oproti původní sérii se proto nový filmový Star Trek neoddává pionýrskému nadšení z objevování kosmu, ale pohružuje se do záhadnosti toho, co už zdánlivě objeveno bylo. Nejde tu o konfrontaci s novými mimozemskými druhy a neznámými místy, ale spíše o hru s konstrukty a paradoxy současné fyziky, zabývající se povahou časoprostoru. Problémem už není rozšiřování našeho horizontu, ale spíše nevyzpytatelnost toho, co se v rámci tohoto horizontu domníváme znát.
Teprve díky uvedeným změnám nový Star Trek může dostát svému žánrovému určení. Chce-li cyklus v současné podobě zůstat spekulativní fantastikou a nezdegenerovat do naivního mýtu zakonzervovaného v náladách minulosti, musí přijmout nejistotu a deziluzi aktuální situace.
SF na plátně
Díky výraznému propojení SF s různými fanouškovskými subkulturami se celkové pojetí žánru v různých médiích zásadně liší. Novější literární směry jako kyberpunk nebo New Weird prakticky nemají v audiovizuálních médiích odpovídající ekvivalent (možná s výjimkou některých japonských anime). Filmová SF se téměř netočí, avšak v televizi vznikají často brilantní výtvory v klasickém subžánru space opera (vedle nových řad seriálového Star Treku například série Babylon 5, Battlestar Galactica či geniální Červený trpaslík). Filmový Star Trek se snaží skrze tuto televizní tradici vrátit SF na filmová plátna. Daří se mu obohatit výpravně chudé vesmíry fantastických seriálů o filmovou podívanou, aniž by sklouzl k okázalé přezdobenosti jako nová trilogie Hvězdných válek. Jestliže výhodou televizních sérií oproti celovečerním filmům je epičnost, pak se nový Star Trek snaží svůj deficit dohnat rychlým tempem a poměrně širokým dějovým záběrem. Dílo navíc sebevědomě cílí především na fanoušky žánru a znalce původní série (avšak je možné ho ocenit i bez předchozí znalosti startrekovského univerza), čímž zároveň testuje, zda může být natáčení filmové SF v současné době zisková investice.
Autor je spolupracovník portálu rejze.cz a časopisu Houser.
Star Trek. USA, Německo 2009, 126 min. Režie J. J. Abrams, scénář Roberto Orci, Alex Kurtzman. Hrají Chris Pine, Zachary Quinto, Zoe Saldana, Leonard Nimoy ad. Premiéra v ČR 7. 5. 2009.