Na horizontu se objevila vidina usmíření mezi potomky zesnulé filipínské exprezidentky Corazon Aquinové a rodinou bývalého diktátora Ferdinanda Marcose. Je to dobrá, nebo špatná zpráva?
Zkuste si představit, jak si nad hrobem Milady Horákové padne kolem krku její dcera se synem prokurátora Urválka nebo třeba s vnukem prezidenta Gottwalda. A ještě se dohodnou na sestavení společné kandidátky pro příští parlamentní volby. Pokud se vám taková představa zajídá z prostého přesvědčení, že jakémukoli odpuštění a usmíření musí předcházet upřímná omluva a pokání na straně těch, co se dopustili zjevného zla, nebudete mít problém vcítit se do kůže Filipínců, kteří teď čelí podobně schizofrenní situaci.
Nejstarší zastupitelská demokracie v Asii minulý měsíc pochovala svou první bývalou hlavu státu od roku 1997, kdy zemřel Diosdado Macapagal, poslední demokraticky zvolený prezident (1961–65) před nástupem nechvalně proslulého kleptokrata Ferdinanda Marcose. A byla to právě Corazon Aquinová, podlehnuvší v první letošní srpnový den rakovině, kdo v únoru roku 1986 zdiskreditovaného Marcose v prezidentském paláci vystřídal a obnovil demokracii v institucionálně, morálně i ekonomicky zplundrované zemi.
I když Aquinová není v českém prostředí zdaleka tak známá jako například v USA, kde nějaký čas žila a kde ji také časopis Time vyhlásil v roce 1986 ženskou osobností roku (v roce 1999 ji zařadil i mezi 20 nejvlivnějších osobností Asie 20. století), může její osud v jistém smyslu s česko(slovensko)u zkušeností rezonovat. Už proto, že jednoznačně nejvýznamnější mezníky jejího života se ve svém datu shodují se dvěma osudovými daty poválečného Československa – řeč je o 25. únoru a 21. srpnu.
Vdova versus diktátor
V případě Cory Aquinové je třeba začít tím druhým, protože jím de facto začíná i její samostatná politická kariéra. Psal se 21. srpen 1983 a její manžel, bývalý guvernér provincie Tarlac a později senátor Benigno „Ninoy“ Aquino mladší, se vracel z dobrovolného exilu ve Spojených státech do Manily s úmyslem přesvědčit Marcose, aby obnovil demokratické zřízení v zemi. Věděl, že se s největší pravděpodobností bude muset vrátit do vězení, z něhož byl předtím propuštěn jen kvůli nezbytné operaci srdce. Obával se ale i mnohem horšího scénáře, a nabádal proto novinářský doprovod na palubě letadla, aby měl zapnuté kamery, protože „během tří, čtyř minut může být po všem a pak už s vámi nebudu moct mluvit“.
Nemýlil se, pouze svůj časový limit výrazně nadhodnotil. Nestačil totiž ani sejít z přistavených schůdků. Na přistávací plochu letiště, které dnes nese jeho jméno, se zřítil už mrtvý. Dodnes se neví, odkud přesně a na čí povel padly výstřely, které zbarvily jeho bílý oblek do ruda. Údajný atentátník z řad mnohasetčlenného bezpečnostního kontingentu, zmobilizovaného na příkaz prezidenta k zabezpečení transferu prominentního opozičníka, byl na místě zlikvidován letištní ostrahou a později označen za agenta komunistických povstalců. Oficiální vyšetřování ale pochybnosti kolem incidentu nerozptýlilo, spíše naopak. Lidé ze smrti Ninoye Aquina logicky vinili Marcosův režim a stejná logika velela opozici požádat truchlící vdovu, aby se postavila do čela hnutí odporu vůči diktatuře.
Cory Aquinová pocházela ze zámožné rodiny vlastníků půdy v provincii Tarlac. Nikdy ale neměla zvláštní ambice. Od chvíle, co se v 21 letech vdala, žila výhradně pro manžela a pět dětí, které spolu přivedli na svět. Byla také hluboce věřící, což jí pomohlo překonat ty nejtěžší chvíle – ať už šlo o 7 let a 7 měsíců dlouhé věznění jejího chotě či jeho definitivní ztrátu. Kandidaturu proti Ferdinandu Marcosovi v předčasných prezidentských volbách v únoru 1986 přijala podle svých slov jako nezbytnou oběť a výraz odhodlání pokračovat v Ninoyově odkazu.
Marcos sice neponechal nic náhodě a objednal si u volební komise další vítězství, tentokrát měli ale volební komisaři konkurenci v podobě dobrovolníků z Národního hnutí občanů za svobodné volby (NAMFREL) a jejich počty ukazovaly na jasné vítězství Corazon Aquinové. Přes nesouhlasné volání milionového davu v ulicích Manily a vypovězení loajality armády, na níž jeho režim do značné míry spočíval, diktátor ještě stačil natruc složit prezidentskou přísahu, než na domluvu americké vlády nasedl i s rodinou do vojenského vrtulníku a zmizel na Havaj, odkud už se nikdy nevrátil.
Byl pozdní večer, 25. únor 1986, a na Filipínách právě vyvrcholila nekrvavá revoluce, pro niž se vžil název EDSA (podle Epifanio de los Santos Avenue, kde se srotil největší dav).
V roli Matky demokracie…
Prezidentské úřadování Corazon Aquinové (1986–92) zpravidla nedostává nijak oslnivé hodnocení, pokud jde o management polovičatých socioekonomických reforem. Co jí ale nikdo nemůže upřít, je rychlost a zároveň důkladnost, s níž demontovala pilíře Marcosovy diktatury a obnovila dlouho potlačovaná občanská práva a svobody. Během jediného roku byla přijata nová ústava a proběhly volby na všech zastupitelských úrovních. V roce 1992 bylo toto úsilí korunováno poklidným předáním moci, po němž „matka filipínské demokracie“, jak se Aquinové začalo přezdívat, odešla do politického důchodu; pravidelně se z něj ale vynořovala v čele pouličních demonstrací proti záměrům jejích pozdějších následovníků měnit ústavu či jakkoli jinak podrývat vládu zákona.
V lednu 2001 účinkovala – tentokrát už jen ve vedlejší roli – v dalším svržení zkorumpovaného prezidenta. EDSA 2 dosadila na místo Josepha „Erapa“ Estrady jeho viceprezidentku a dceru Marcosova předchůdce Glorii Macapagalovou-Arroyovou alias GMA. Opojná chuť dalšího vítězství „demokracie zdola“ ale nevydržela dlouho. Když se v roce 2005 objevilo závažné podezření, že Arroyová rok předtím zmanipulovala volby, vyzvala ji Aquinová k rezignaci, což od té doby udělala kvůli různým korupčním kauzám (viz A2 č. 8/2008) ještě mnohokrát, ovšem s nulovým výsledkem. Rozčarování ji dokonce přivedlo k tomu, že se Estradovi loni v prosinci za svou roli v druhé Edse omluvila. Bylo to jedno z posledních veřejných prohlášení, které učinila, než se její zdravotní stav rapidně zhoršil.
Nepřekvapí tedy asi, že měl Erap, odsouzený na doživotí za korupci a zpronevěru a vzápětí omilostněný prezidentkou Arroyovou, mezi smutečními hosty u rakve s Cory Aquinovou čestné místo, zatímco GMA se na zádušní mši v manilské katedrále sotva mihla. Podstatně více pozornosti na sebe ale strhla přítomnost Marcosových potomků Ferdinanda a Imei, kteří přišli vyjádřit pozůstalým upřímnou soustrast. Osmdesátiletá a pořád stejně extravagantní vdova po Marcosovi Imelda, kterou nedávno Newsweek zařadil na seznam „nejchamtivějších lidí všech dob“, se sice na poslední rozlučku s exprezidentkou osobně nedostavila, za svou dlouholetou rivalku se ale veřejně modlila už ve chvíli, kdy Cory sváděla předem prohraný boj o život. Na otázku filipínských novinářů, zda by nyní mohlo dojít k usmíření mezi oběma vlivnými rodinami, pak řekla: „Byl by to opravdový zázrak.“
…a světice heretiků (?)
Jenže právě ten by si teď velmi přáli přinejmenším ti, kteří hodlají Vatikán oficiálně požádat o to, aby byla Cory Aquinová svatořečena. A z reakcí jejích dětí rovněž vyplývá, že si projevů účasti Marcosových potomků cení. A to dokonce natolik, že se začalo mluvit o možném sestavení společné opoziční kandidátky pro volby do senátu v příštím roce, na níž by se sešli senátor Benigno „Noynoy“ Aquino s kongresmanem Ferdinandem „Bongbongem“ Marcosem.
Pokud k takové historické mesalianci opravdu dojde, bude to možné přičíst obavám z neutuchajících snah současné administrativy prosadit změnu ústavy. Opozice je skálopevně přesvědčena, že prezidentka Arroyová, které už ústava neumožňuje v roce 2010 obhajovat funkci, učiní v zájmu zachování imunity před potenciálním stíháním za korupci, co bude v jejích silách, aby se udržela u moci. Například tím, že bude kandidovat do Kongresu a po prosazení změny prezidentského systému na parlamentní stane znovu v čele vlády jako premiérka.
GMA sice nemá podle průzkumů veřejného mínění důvěru voličů, zato si během osmi a půl roku, co je u moci (nejvíc po Marcosovi), vytvořila síť vlivných spojenců přímo v mocenských strukturách včetně armády. Demokratický rating Filipín se za tu dobu výrazně propadl a věrohodnost volebního procesu vážně utrpěla. Pořád ale nelze klást rovnítko mezi dnešní režim a ten Marcosův.
A tím se dostáváme k jádru problému: Marcosovi se za nastolení diktatury a vyplenění ekonomického potenciálu země nikdy neomluvili a stále trvají na tom, že EDSA byl omyl. Imelda v sobě pořád živí naději, že nabalzamované tělo jejího manžela, které už dvacet let udržuje v chlazeném proskleném sarkofágu v rodinném mauzoleu na severu Filipín, jednoho dne spočine v zemi na manilském Hřbitově hrdinů, což Cory Aquinová kdysi z titulu hlavy státu zakázala, a že se tento pohřeb stane symbolem národního sjednocení. Pro filipínskou demokracii dnes sice Marcosovi možná znamenají menší hrozbu než Arroyovi, z případného krátkodobého spojenectví mezi rodinou jejího někdejšího hrobníka a potomky její čerstvě pochované matky by se ale mohla zamotat hlava nejen studentům filosofie dějin.
Autor je editor zahraniční rubriky Aktuálně.cz.