Americký analytik médií Robert McChesney ve svém bestselleru Rich media, poor democracy (1999) tvrdí, že příliš mocná a na korporátním kapitálu závislá média škodí demokracii. Jenže co se v stane Česku, kde média začala chudnout?
V ekonomických rubrikách českých médií právě vrcholí sezona článků o propouštění lidí z práce. Obrázky krachujících skláren a automobilového sektoru v nesnázích doplňují návody, jak se zbavit přebytečných zaměstnanců. Zatímco část novinářů píše podobné články, řada z nich si balí kufry. Na přelomu roku totiž došlo na českém mediálním trhu k „optimalizaci“, „konsolidaci“ a „zefektivnění“.
Sedmá velmoc má evidentně problémy: zástupy inzerentů řídnou, ekonomický výkon titulů klesá a mediální koncerny chudnou. Společnost Ringier ukončila vydávání bezplatného deníku 24 hodin, MAFRA přesunula agendu některých tištěných titulů na internet, zpravodajská televize Z1, časopisy Týden a Instinkt a server aktuálně.cz propustily část redaktorů. A to je jenom špička ledovce. I kdyby ale šetření česká média před krachem skutečně zachránilo, nevyřeší – ale naopak konsoliduje – jejich narůstající demokratický deficit.
Rozpojení proletáři
Současný mediální systém preferuje především zisk. Všechny ostatní funkce médií jsou na zisku závislé a v přitvrzujících podmínkách jsou obětovány jako první. Je to paradoxní: zatímco bohatá a mocná komerční média podle McChesneyho dávají kvůli zisku namísto veřejného zájmu přednost zájmům svých klíčových inzerentů, chudá a nemocná média roli hlídacích psů demokracie či veřejné sféry plnit jednoduše nemohou. Nemají už totiž zdroje ani na pořádnou silvestrovskou estrádu, natožpak na investigativu.
Domácí vývoj v této věci jako obvykle následuje příkladu Spojených států: také americké mediální konglomeráty se loni rozhodly snížit náklady na účet novinářů. Třicet tisíc z nich si muselo sbalit své diktafony a jít si hledat práci, vydavatel deníků Los Angeles Times a Chicago Tribune dokonce vyhlásil bankrot. Od roku 2000, kdy vrcholila takzvaná dot.com bublina, ubylo v americké mediální branži téměř dvě stě tisíc pracovních míst (asi dvacet procent), z toho polovina v tištěných médiích. Stejně jako u nás se v USA hovoří o snižování kvality médií, na rozdíl od nás se tam ale hovoří také o potřebě jejich dalekosáhlé reformy směrem k větší pluralitě a nezávislosti na logice trhu.
I za současných podmínek ale může velký americký trh uživit i řadu kvalitních alternativ. Zato v malém českém kontextu nezabrání propadu kvality a propouštění mediálních pracovníků ani novinářská profesionalita, ani novinářské odbory. Jak ukázal výzkumný projekt Český novinář (provedl Jaromír Volek, Jan Jirák v roce 2005), pracovníci českých médií jsou obvykle pravičáci a k nějakému odborovému organizování mají daleko. „Proletarizace novinářů“, o které hovoří sociolog médií J. Volek, zároveň souvisí s úpadkem profesionálních standardů žurnalistického řemesla, takže spíše než sebevědomými světlonoši demokracie jsou dnes novináři snadno nahraditelnými, a proto bezzubými kolečky mediální mašiny na peníze. Očekávat od těchto aktérů boj proti stávající situaci proto nemá příliš smysl. Rozpojení mediální proletáři vyznávající liberální ideje si to během krize odskáčou zcela v souladu se svým vnitřním přesvědčením.
Další mediální revoluce?
Ekonomicky vynucený ústup mediálních gigantů společně s nástupem nových technologií by ale paradoxně mohl přece jen přinést větší pluralitu. Někteří autoři dokonce tvrdí, že na rozdíl od masových médií se právě internet stane skutečnou veřejnou sférou, kde bude možné svobodně, racionálně a zadarmo diskutovat o jakémkoli společenském problému.
Jenomže současný stav na fórech velkých zpravodajských serverů je poněkud varující. Navíc amatérští bloggeři bez zázemí profesionálních redakcí jen těžko mohou uhlídat nezbedné politiky. Podmínkou smysluplnosti mediální veřejné sféry je také její relevance: co na tom, že si na nějakém fóru někdo svobodně, věcně a korektně diskutuje, když se skutečná rozhodnutí dějí jinde a bez ohledu na všechny sebelépe vyargumentované závěry? Pro začátek by stačila malá revoluce: omezit nebo kompenzovat závislost médií na inzerentech transparentní veřejnou podporou. Ta by umožnila existenci i takových médií, která nemají šanci – nebo zájem – prodávat pozornost svých čtenářů zadavatelům reklamy. Britský mediální teoretik James Curran navrhuje systém, ve kterém by vedle komerčních médií existovala ještě skutečně pluralitní veřejnoprávní média. V těch by se měla odehrávat ona tolik žádoucí celospolečenská debata (s níž nedělní seance Václava Moravce opravdu nemají nic společného). Především by ale součástí systému bylo také spektrum takzvaných sociálních médií, kde by všechny sociální vrstvy společnosti – tedy nejen ty, které své médium přímo nebo prostřednictvím inzerce „utáhnou“ – mohly formulovat své zájmy a argumenty, s nimiž by pak do „velkých“ veřejnoprávních médií mohly vstupovat. Současný systém, ve kterém se svoboda slova týká hlavně zadavatelů inzerce, si koneckonců nastávající krizi zaslouží. My si zase zasloužíme lepší systém.
Autor je doktorand na Fakultě sociálních studií MU v Brně.