I čtyřicet let od dobrovolné smrti Jana Palacha se znovu vrací otázka po smyslu této oběti (zda z povinnosti, nutnosti či pro jistou opakovanou naléhavost, nechme stranou). Ale není to otázka nadbytečná a v jistém ohledu nevhodná a nemístná?
I čtyřicet let od dobrovolné smrti Jana Palacha se znovu vrací otázka po smyslu této oběti (zda z povinnosti, nutnosti či pro jistou opakovanou naléhavost, nechme stranou). Ale není to otázka nadbytečná a v jistém ohledu nevhodná a nemístná? Smrt, i ta provedená vlastní rukou, je přece vždy a především ryze osobní záležitost. Přesněji, důsledněji řečeno: je to něco, co se vymyká řádu reprezentovatelnosti; je to tedy „něco“, co si nemůžeme přivlastnit, pojmout, a to dokonce ani tehdy, jde--li o smrt naši. Vztah ke smrti je sice podle existenciálních filosofů základní charakteristika lidského pobývání, ale je to také „něco“, co je nám jako zkušenost zapovězeno, a před čím tudíž musíme fascinovaně stát, zcela bezbranní a nazí. Jak se potom dá hovořit o významu, o smyslu jedné konkrétní smrti…
Sebevražda je však přece jen něco jiného. Sebevražda tuto obecnou úvahu komplikuje, protože jde o veřejnou inscenaci smrti. A to i tehdy, není-li provedena na veřejném místě, neboť její smysl spočívá v symbolickém gestu, které mluví a chce nést význam.
Nešťastně zamilovaný mladík polyká tubu prášků, aby svou milou potrestal za to, že ho nepochopila a nebyla mu „po vůli“. Syn si pouští výfukový plyn v garáži, aby rodiče věděli, že mu zkazili život. Manžel si podřezává žíly ve vaně, aby jeho žena nikdy nezapomněla na to, co způsobila její nevěra, a musela žít s vědomím nejvyššího hříchu zabití druhého. Na smrt nemocný herec nebo filosof páchají sebevraždu proto, aby dali světu na srozuměnou, že jistá úroveň zdraví již není hodna lidské důstojnosti. Nic z toho ale není oběť, což je označení, které se nejčastěji spojuje právě se sebevraždou Jana Palacha.
Rozdíl je malý, zdánlivě zanedbatelný, ve skutečnosti velmi podstatný. Zatímco symbol „malého“ sebevraha ve vaně nemá univerzální výklad a z hlediska většiny je spíše nesmyslný (jakkoliv není beze smyslu), oběť poskytuje univerzální symbol, který právě díky tomu může působit jako spojující a zakládající prvek (symbolon, dvě poloviny, které se našly a spojily dohromady). Jako oběť Ježíše Krista na kříži rozevírá celý křesťanský diskurs, z něhož vybíhá jeden z nejmocnějších civilizačních proudů, Palachova oběť zakládá specifický étos i patos disensu, diskurs nesouladu s režimem nesvobody, ať už se projevuje jakkoliv.
Ne náhodou se později tak často citovala slova Jana Patočky (pseudowerichovsky často parodovaná), hovořící o tom, že znovu jsou tu věci, pro něž má smysl žít, a že za věci, pro něž má smysl žít, stojí eventuálně, ve vyhraněných chvílích, také zemřít. Étos, postoj a jednání, s sebou nese i nutnost přijímat, strpět jeho důsledky, tedy patos. A právě v tomto propojení je Patočkův citát silně palachovský.
Sebevrah se stává obětí nikoli díky vlastnímu činu, v tom se naopak jeho čin ukazuje jako nejméně svobodný. Oběť se totiž rodí až tehdy, kdy je sebevražedné gesto většinou vyloženo, pochopeno a přivlastněno jako univerzální symbol. Objevuje se tu jeden z paradoxů „obětované smrti“: smrt, kterou si v principu nelze přivlastnit, se tu jako figura (symbol) stává součástí kolektivního vědomí.
Máme-li se po čtyřiceti letech ptát po smyslu Palachovy oběti, musíme se ze všeho nejdříve ptát po tom, zda v českém prostředí pořád ještě existuje hodnota společného, jež by politický čin sebevraha dokázala přetvořit, přečíst, vyložit ve smyslu oběti. Palachovo sebeupálení, čin naprosto extrémní, ba všechny extrémy překračující, odhalil pole společného, na něž se už v rezignaci nad příchodem sovětských tanků začalo zapomínat. Je ale pro odhalení či znovuobjevení tohoto místa dnes potřeba uvažovat o nějakém podobném krajním činu; anebo se právě připomínka čtyřiceti let od Palachova holocaustu může stát přirozeným podnětem k intenzivnímu hledání ztracené krajiny společného, a to třeba jenom proto, abychom se do budoucna vyhnuli smrti, která by marně hledala symbolické opodstatnění?
Dějiny se nedají plánovat. Dějí se samy od sebe. Patří k nim stejně tak liberální realismus drobného budovatele jako idealistický heroismus oběti. Na to první se obvykle hned zapomene, to druhé zůstává v paměti jen tehdy, když přichází v pravý čas, naplňuje-li svůj kairos. Proto jsou také cílená nápodoba a opakování v tomto případě nejen zbytečné, ale především marnivé.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.