Prezident Klaus se zdráhá podepsat Lisabonskou smlouvu. Zdržuje, vykrucuje se, klade si dodatečné podmínky. Evropa zírá. Česká politická elita, včetně většiny pravice, v rozpacích přihlíží. Zelení přemýšlejí, jak prezidenta odvolat. Klaus se z podpisu vykrucuje, přestože v roce 2007 pověřil předsedu vlády podepsáním smlouvy a přestože byla již schválena oběma komorami parlamentu. Pocit pohoršení a trapnosti je na místě. Prezidentovy výstupy by však neměly odvést naši pozornost od Lisabonské smlouvy samotné – od toho, co je na jejím obsahu problematického.
Klaus smlouvu odmítá z pozice kombinující politický nacionalismus a ekonomický neoliberalismus. Evropská unie v dikci Lisabonské smlouvy podle Klause posiluje již dnes existující ohrožení českých národních zájmů a suverenity. Hrozí regulacemi a podporou participativních prvků veřejné správy, které Klause odjakživa iritují. Právě toto jsou důvody, pro které je dobře, aby dnes Česká republika Lisabonskou smlouvu přijala. Úroveň občanské participace, ochrany přírody nebo ohledů na externality globálních trhů, pro kterou smlouva vytváří oporu, je daleko vyšší, než jakou je schopno vygenerovat české politické prostředí. Zároveň se však smlouva pohybuje v relativně zaběhaných rámcích uvažování o společenském uspořádání a primátu ekonomické logiky. Vzhledem k tomu, že byla premiéry členských států podepsána v říjnu 2007, nereaguje nijak ani na lekci, již ekonomickému neoliberalismu udělila současná finanční a sociální krize. Českou republiku bude Lisabonská smlouva tlačit k ohledům, které bychom zde jako občané vlastní silou těžko prosadili, a jiným evropským státům zamezí nezávisle jednat na domácí půdě ve směru vyšší regulace trhů a na globální scéně ve prospěch férovějších obchodních a sociálních vztahů vůči světu mimo Evropu.
I když připojení se ke smlouvě představuje poněkud „povrchové“ řešení, které českou společnost zbavuje nutnosti vybojovat si progresivnější politiku vlastními silami a prohloubit tak porozumění sobě samé a své pozici ve světě, je dnes v našem zájmu, aby byla Lisabonská smlouva přijata. Zda je však přijetí smlouvy, jež konzervuje relativně neoliberální pojetí Evropské unie, v zájmu Evropy, je daleko spornější.
Podobně jako s Lisabonskou smlouvou nás prezident Klaus přivádí na scestí i v otázce klimatické změny. I v tomto případě se pozastavuje u věci, kde ostatní následují všeobecné – v tomto případě vědecké – mínění, a „nevhodně“ se vyjadřuje. Vyzdvihuje nejistoty ohledně evidence klimatických změn, zpochybňuje, že jsou zapříčiněny lidským jednáním, odmítá převládající odborné stanovisko jako výlučný základ rozhodování a požaduje politickou (nikoli technokratickou) rozpravu o souvislostech a důsledcích klimatických opatření. Klausovy přešlapy jsou v tomto případě snad ještě absurdnější než u podpisu Lisabonské smlouvy. Prezident se pohybuje v černobílém (nebo spíše černomodrém) světě, v němž existuje jen alternativa slepého podřízení se převládajícímu vědeckému konsensu nebo jeho stejně slepé odmítnutí a ignorování.
Klausovy argumenty o politickém rozměru klimatické otázky však směřují, byť v pokroucené podobě, správně. Uhlíkové technologie, ropné hospodářství a velkochovy dobytka (uvolňující do atmosféry agresivní metan), umožňující intenzifikaci a centralizaci výroby, jsou klíčovými prvky společenského uspořádání, ve kterém dnes žijeme. Konec uhlíkové ekonomiky bude i koncem „uhlíkové demokracie“ (Timothy Michell), která přináší relativní svobodu a gulášový kapitalismus pro vybranou část světa a nouzi pro všechny ostatní. Tyto dva konce od sebe nelze oddělit. Jaké nové uspořádávání se bude z klimatické krize vynořovat, není jen technická, ale i politická otázka. Musíme najít odvahu si ji položit.
Prezident Klaus se chová natolik šíleně, že jsme si zvykli nebrat ho vážně. Někdy však klade odpor v důležitých záležitostech, jimiž ostatní se samozřejmostí procházejí. Smysl tomuto odporu však musíme dát sami – a to v jasné polemice s Klausovým černomodrým viděním.
Autorka je socioložka.