Pro Roberta Philena
1. Snídaně hravě
Sedím pak nahý ve vlhké trávě
(můj včerejšek propršel),
zatím dva důstojní běloši
v černých redingotech se kolem mě dělí
o oběd, vyměňují si kozí sýr, studené jaternice
a bagetky, francouzsky si pinkají
bonmoty v něčím 19. století,
v mém zmateném dojmu z něj. Ani
slovo nerozumím. Někde tu musí
být piknikový koš vyložený
plátnem s červenobílou kostkou,
nějaké vizuální klišé, byť vím,
že látka je bleděmodrá, bledý odraz
oblohy (ta chybí). Skoro si mě
nevšimnou (ti dva; teď si vyměňují jablka
a láhev průměrného červeného vína), ale
ne, přeháním, oni mě vůbec
nevidí, moje tělo nahé ve vánku, co
na poledne příliš studí, byťsi
byl máj; má kůže reaguje
stejně, ale bez odpovědi, stav, na nějž
jsem zvyklý. Hřejivá hněď mých
tělových tónů rychle chladne a den
je zaražený, zatažený; koš se
překotil, hrozny, broskve
a nějaké ovoce, co nepoznám,
se rozsypaly, stíny na zeleni. Básně
o jídle nesnáším. Teď už jsem
obraz, lak rozmázlý a temnící
v skladu, a rychle dostávám hlad.
2. Klíč k určování
Nad dálnicí, po níž jsme jeli domů,
mezi dvěma sněžnými kopci (z jednoho
klasického města do druhého) – pták,
kteréhos nejdřív nerozpoznal,
když jsem se ptal: Co to je?
Zmátlo tě, svedlo ze stopy
něco vlajícího – fábor,
zbytek draka, girlanda nebo
červené pero. Aha, káně rudoocasá,
s něčím, co chytila – těžko
říct. Zkrátka s večeří.
Špetka vůle poražená
ve větru, nějaký malý život
se tu třepotavě vzdal. Možná
veverka – červeň je v těchhle
končinách vzácná (tos říkal ty),
mohlo mě napadnout, ale
nenapadlo. Káně
nebude mít hlad dlouho, jsme
skoro doma. Bude to zas.
Přeložil Daniel Soukup