Jakmile vyslovíme Tao, už to není to Tao. Jakmile začneme psát o všednosti, všednost ustupuje do stran. Už to není ta všednost. Dá se sice naznačit, evokovat, postihnout v příznačných rysech, ale zároveň je během procesu obětována zážitku, který je už nevšední. Vskutku všední poezie (neplést s „poezií všedního dne“!) by musela být klišovitá, plná omletých obratů a metafor, očekávatelných témat a emocí. Předvídatelné snahy o nevšednost a ozvláštnění.
Zato když se autor obrátí k všednosti čelem, přistižená hned vycení zuby. Viz texty shromážděné na téma „všednost“ v posledním čísle 16–17 ústecké revue Pandora. Všednost tu má své kosmické, šedě rozsochaté baroko v básních Petra Krále. „Dnes náhlý objev:/ sebrat mezi smetím na koberci/ drobek staniolu a položit ho na kraj nábytku/ aby tu zajiskřil z prachu.“ Když se všednosti prozměnu zmocňuje zlínský poet Jaroslav Kovanda, tentokrát v roli prozaika, okamžitě mu všednost uhýbá do legendy. Jeho záhadný střízlík, jenž se nečekaně zjeví v hospodě, aby v pákovém souboji dvakrát porazil místního siláka Juru Vičíka a vzápětí se zas propadl do země, je příchozím z obrácené strany všednosti. Je bájnou připomínkou paralelního světa zázraku a výjimečna, jenž se může do všedního dne kdykoli proláknout. Byť se tak stává vzácně a jen na chvíli. Až všední prach sedne, kouzlo je pryč a my se jen zpětně domýšlíme, jak podivnou spikleneckou hru tu všednost s nevšedností sehrály.
V delší próze Jana Zábrany, otištěné zde poprvé, má všednost uhrančivě vyšisované existenciální odstíny. „Byl jsem ztracený a nepozorovaný. Ze Smíchova za zády bylo slyšet vlaky…“ Zábranova próza fascinuje už jako procházka Prahou padesátých let. Ta doba jako by vskutku měla s všedností magický pakt. Konspirace všedního s nevšedním nabírá nečekaných obrátek, dějinných, politických. Setrvalou alternativou všedního života je krkolomný útěk za kopečky, dotekem ráje za hranicí všednosti „obyčejný“ montgomerák z Darexu. V rukopise próza nemá žádný název, titul Princ karneval jí přiřkli až redaktoři. Leč i pečlivou editorskou poznámku Jana Šulce lze číst jako miniaturní ódu na všednost: „Próza byla napsána psacím strojem na 45 listech papíru formátu A4, z nichž prvních třicet osm je na rubové straně opatřeno potiskem s hlavičkou SMALTESIA, výroba smaltovaných štítů, společnost s r. o., Praha VII, Veletržní 37, stanice: Praha, Bubny…“ Ano, číslovky a vůbec všelijaká důkladně nepatřičná znamení na rubu věcí neklamně prozrazují, že se blížíme všednosti na dohled.
Zvláštní vlohu proniknout k vláčným záhybům a nevyjasněným, o to naléhavějším pocitům vespod všednosti projevily básnířky Marie a Irena Šťastné. A Jitka Srbová: „Sladká hnilobo jablek/ chci o životě vědět vše“! Nejvýmluvněji se však tématu dotýká text Poláka Maria Szczygiela Reality-show, mystifikace (?) o Janině Turkové, která si od jisté doby začala vést podrobné zápisy. „Nepřetržitě, den po dni, od roku 1943 do roku 2000 zaznamenala: Kolikrát zvedala telefon a kdo jí volal (38 196krát); kolikrát někomu telefonovala ona (6257krát); kde a koho viděla náhodou a řekla ,Dobrý den’…“ Přísně taxativně obhlížená všednost rázem vyjeví své propastně experimentální rysy. Banální každodennost jako neskutečné dílo, monumentálně nevyzpytatelný „work in progress“. Popíše-li se prostým výčtem, co bylo toho a toho dne před lety k obědu, a je-li tento výčet zdůrazněn co záhadný počátek i cíl o sobě, vzniká klinicky ryzí „báseň“. A protne-li se klinická všednost s klinicky vykostěnými dějinami, vzejde z toho klinicky čistá absurdita. „Když umíral Stalin, byla Janina Turková na filmu Fanfán Tulipán. Vstoupila do kina Wanda ještě za Stalinova života a vyšla po jeho smrti.“ Lze jít dál: existuje jedno určité Fanfánovo gesto, velnuté do tyranova posledního vydechnutí…
Ale všednost a dějiny se v Janininých zápiscích stýkají ještě na další platformě, jíž je – lhostejnost. Všednost a dějinnost se vzájemně využívají v záhadné hře na intimností prodchnutou cizotu. Zatímco v nejtísnivější hitlerovské době chybí Janině pro záznam krvavé krakovské exekuce kolonka, žena neopomene zapsat, že dva dny předtím byla v kině na Waltzu lásky. Návrat milovaného manžela z koncentračního tábora je zaúčtován pod položkou „Neohlášené návštěvy“. Má tak být mimoděk, cudně a málem slitovně zakryta němá obludnost žití? Monstrozita všednosti, neschopné rozhodnout se mezi tragikou a banalitou, jako si děcko nezaváže tkaničku? Či chce žena splynout s všedností ještě na jiné rovině, důležitě skryté za nakynutou fasádou čísel a výčtů, totiž na rovině askeze, ztišení, smíření tvarů s tichou beztvarostí všeho?
Szczygiel našel lakonicky přesný úhel pohledu, v němž se všednost křiklavě vyhrocuje, pestře nesmyslně zakusuje do vlastního ocasu. Ale zpoza dravčí všednosti vyvstává i cosi subtilnějšího – hebká nivelizace. Janina „dárkem označovala stejně tak porcelánový servis pro 12 osob jako polní kvítek od vnučky“. Zápisy vyjeví křehkou, odvrácenou stranu všech hodnot, které jsou si v zákulisí tajemně, přitom přirozeně rovné. Hodnoty splývají s tichou „bezcenností“ věcí a času, s tichem nepatřícím už všednosti, ale věčnosti. A text jde ještě dál. Zbystříme, už když čteme, že Janina počala své dlouhé dostaveníčko s všedností poté, co jí Gestapo zatklo muže. Nakonec po její smrti dcera objeví neodeslané pohlednice bez adres, jen s krátkými poznámkami. „Vedra. Toužím po něčem, co je těžko uchopit a vyslovit. Chtěla bych odjet do dálek s někým takovým, jako jsem já.“ Všední Tao toho, čím tak či onak projdeme snad všichni. Všednost osamění, vršících se let, slepých obzorů, naší nenápadné neukotvenosti i nevykořenitelnosti.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Pandora 16–17. Vydává Sdružení Nad Labem 2009, 240 stran.