Volby 2010 znamenaly tři věci: smrt politického středu, vítězství mediálního marketingu a začátek vlády strachu.
Kapitalismus znamená inovaci. Nový výrobek, nová značka, mládí, energie, dynamika mají přednost. „Neopouštěj staré věci pro nové“ je věta dobrá leda do sentimentální písně. Stranické volební hemžení se již dávno přizpůsobilo logice trhu – v tomto případě trhu tváří a hesel, trhu požadavků, sloganů a nálepek. Jakkoli se většinou nic podstatného nemění, každé volby potřebují výrazné designové inovace. Je úlohou politických stratégů odhadnout, kdy jsou třeba úpravy větší a kdy stačí ty kosmetické. Dnes víme, že pravice na rozdíl od levice situaci odhadla. Pro poptávku po změně, patrně největší od roku 1989, byla nachystána rozsáhlá pravicová nabídka. Kdo by se staral o to, že tato nabídka představovala kontinuitu nejen v rétorice boje proti korupci, zodpovědnosti a kázně kombinované s recyklací zdiskreditovaných politiků a vazbami na temné podnikatele?
Konec středu
Namísto Topolánkovy vlády, která byla přese všechno alespoň složená ze tří subjektů s odlišnými hodnotovými východisky, se rýsuje vládní koalice velmi homogenní, s rozdíly snad jen v tom, zda jde o neoliberalismus s přívlastkem populistický (VV), konzervativní (TOP 09) či bez přívlastku (ODS). Místo vlády s deficitem legitimity a v permanentní nejistotě tu máme pohodlnou většinu pravice.
Po středu, který zmizel, netřeba truchlit. Příznačné je už jen to, že obě dvě středové strany byly základem politického produktu, který je smetl – TOP 09. Snaha lidovců zamanévrovat doleva poté, co jim Kalousek vyluxoval nejvýraznější tváře, jen podtrhla jejich nevypočitatelnost, z níž mohlo vyplynout cokoli: od xenofoba Čunka až po zachránce českého zdravotnictví Hovorku.
Pokud jde o zelené, ti rozhodující měrou přispěli k novodobé inscenaci pohádky Císařovy nové šaty: tak dlouho opakovali řeči o tom, že je Schwarzenberg autoritou, až se jí skutečně stal. Po jeho odchodu zůstala tato strana, která si osvojila pravicové manýry ve vztahu k sociálním otázkám, i přes širokou předvolební podporu kulturních elit (od Václava Havla až po Wladimíra518) na holičkách. Ztráta některých ekologických, genderových a lidskoprávních témat, která zelení reprezentovali, je smutná. Neudála se však najednou, jejich propadem ve volbách, děla se celé čtyři předchozí roky.
Technař české politiky
Na jedné lidové internetové karikatuře byl Paroubek zobrazen jako drsný mladý rebel s áčkem v kroužku na krku. V jistém smyslu byl skutečně technařem české politiky. Hlučný, neomalený – a jako takový rozšiřující prostor svobody. Zaslouží si kritizovat za mnohé, největší kritiku si ovšem vysloužil za konfrontační politický styl, který byl přitom jeho největším vkladem. Paroubek byl prvním socdemáckým lídrem, který se odvážil atakovat četná pokrytecká tabu stávající liberální hegemonie – počínaje represivní tolerancí vůči KSČM (tu chtěl prolomit) a konče represivní tolerancí k alternativní mládeži (tu chtěl utužit, respektive se chtěl svézt na utužení režimu vůči ní). Navzdory vlastnímu názoru účelově podpořil hnutí proti radaru, čímž rozbil proamerický konsensus „demokratických politických sil“. Jeho rétorika vrátila explicitně do hry sociální rozdíly. Vrcholem byl jeho krátkodobý bojkot pravicových médií: jakkoli popisován jako projev „papalášství“, byl veřejným gestem, které ve svém efektu rozbíjelo představu o tom, že „mocní“ jsou jen politici, zatímco novináři jsou představiteli „bezmocné“ veřejnosti, a je jim tudíž vše dovoleno. Letošní volby naopak ukázaly, jak mocná média jsou a jak jednoduše se z hlídacího psa demokracie mění na politické hyeny.
Paroubkova konfrontačnost byla pokrytecká a omezená. Liberální hegemonii rozrušoval v detailech a v modelu betonářského, prorůstového a jaderného kapitalismu se bez problémů shodl s pravicí. I tak ale byla přínosem. Naopak zelení, kteří měli potenciál nabourávat předpoklady kapitalismu v mnohem podstatnějších věcech, se liberální hegemonii rychle přizpůsobili.
Fenomén „Řecka“
Xenofobní a nenávistnou kampaň, kterou média vůči Paroubkovi rozpoutala, lze opravdu přirovnat snad jen k morální panice z technařů. Ještě důležitější ovšem je analyzovat, jak pravice úspěšně operovala s odkazem k situaci v Řecku. „Kalouskovy složenky“ byly synekdochou atmosféry, kterou se podařilo nastolit. Hrozí krach státu, existuje jediná správná volba – pro pravicovou koalici „rozpočtové kázně“. Je příznačné, že koaliční trojku mají tvořit tři údajně nepolitické figury: kníže, „krizový manažer“ John a Nečas, který chce dát slovo „nezávislým ekonomům“. V mimořádné situaci budou dovolena mimořádná opatření.
Ano, žijeme na dluh, stejně jako většina států, a to není dobře. Nejde přitom jen o státní dluh, o který se starají politikové, jde také o dluhy domácností, o nevyčíslitelný dluh ve vztahu k přírodě, o dluh ve vztahu k lidem z rozvojového světa, kde se pro nás vyrábějí věci často za úděsných podmínek.
Koalici rozpočtové kázně ale nepůjde o vyrovnání, nýbrž o přesun dluhů. Kapitalismus, kde většina peněz vzniká ze závazků, bez dluhů nemůže existovat. Nová koalice patrně nastartuje postup, který jsme mohli v minulých desetiletích sledovat v USA. Sníží sociální výdaje a bude privatizovat veřejné služby. Stát sníží dluhy; většina lidí bude naopak chudnout a zadlužovat se, neboť si budou muset kupovat zdravotní péči či vzdělávání; malá skupinka bude naopak nadále dramaticky bohatnout. Pokud nastanou otřesy na finančním trhu, prostředky uspořené na sociální a zdravotní politice státy napumpují do bank. A bude se muset o to víc šetřit…
Nemá smysl truchlit nad tím, že nás před tímto výhledem levicoví rodní bratři neoliberálů neochránili. To, co má smysl, je hledat prostor pro radikální politickou angažovanost, která nově položí i otázku dluhů – i jejich splácení.
Tereza Stöckelová je socioložka. Ondřej Slačálek je politolog.