Koupil jsem si hustilku na kolo. Klasickou, černou, kovovou, značky Velobel za 100 Kč. Neboť s těmi novými „vymakanými“ mám vždycky potíže. Mechanik Skala z Letné mi pumpičku zvlášť dovezl od velkovýrobce. Potom jsem otevřel nový Host číslo pět a začetl se do nádherné delší básně Vladimíra Mikeše. Jmenuje se Kus básně o kole. Opěvuje bicykl a chlapecké nadšení z něj – opěvuje není to správné slovo: kolo je tu rovnou médiem tajemství a volnosti, nespoutanosti až po tichou civilní transcendenci. Kolo je hmatatelný zázrak, jenž se stal skutečností. „Byla to koupě z druhé ruky:/ z okna jsem vídal, jak bratranec Kadel/ je vodí jak klenot/ …/ 100 kč byly velké peníze, pro lásku směšný groš./ …/ Kadel s ním obcházel kaluže/ …/ tlačil klenot se zelenými blesky/ na černých trubkách a blatnících,/ s emblémem na zvonku: Frant. Krauter Choceň/ se svítilnou a s dynamem.“
Jenže bratranec Kadel má vrozenou vadu: neudrží rovnováhu. „Jeď, Kadle, jeď!“ křičí se v básni, ale Kadel se jen huhňavě směje a tlačí kolo dál. „Kadle, puč mi ho, Kadle,“ naléhá chlapec-vypravěč na bratrance, ale Kadel nedá kolo z ruky. Nakonec nerad podlehne. „Tak jedno kolo.“ Pak stojí a dívá se za jezdcem, jímž on sám nikdy nemůže být. „Stál smutně na chodníku,/ na botách kaničky zašmodrchané, jak to, šmodrcha, uměl jen on.“
A jezdec ujíždí, krouží kolem parku, volá: „Ještě jedno kolo, Kadleee…!“ Jezdcova čirá radost – a čirý smutek toho, kdo jezdcem nebude. Ale osou básně je ta radost. A jejím projevem pár fyzických detailů a vjemů, které se mě zázračně tkly, protože jsem je znal a byl jimi okouzlen z vlastní zkušenosti. Jen jsem ty jevy, které pomalu mizí ze světa, dosud nezaznamenal co básnické „obrazy“. Obraz první: jezdec je zatím natolik malý „škrček“ a kolo natolik masivní klenot, že škrček musí šlapat – „pod trubkou“! Sám básník žasne: „Dnes už věc nevídaná, šlapat pod trubkou,/ v ostrém úhlu od (kola) odkloněn.“ Nedočkavá láska proměněná v nádherně dravou, excentrickou, přesto suverénně vybalancovanou ekvilibristiku… Obraz druhý: „Dynamo jsem zapínal za prvního šera,/ a samo kolo blaženě vrnělo a lilo mdlý svit.“ To je přesně zvuk, jejž jsem tak dlouho neslyšel! Sladký rovnoměrný vrkot vroubkovaného válečku přitištěného k pneumatice. Kolo vlastní jízdou uvádí v pohyb dynamko a rozsvěcí lampičku, zatímco den končí a večer padá sladce, za okamžik bude nutno jít domů, ale ty poslední chvíle jsou nejslastnější a nekonečné, život na pár minut trvá věčně.
Jenže báseň není jen ódou na bicykl. Text Vladimíra Mikeše má, jako malá próza, i svůj smutný příběh a tragické vyústění. Zázrak bezstarostného dětství je stejně krátký jako poslední večerní šlápnutí do pedálů. Přichází válka a šmodrcha Kadel nejen že musí přenechat kolo škrčkovi a trpět, když bratranec kolem projíždí dokonce bez držení (další obraz, za nějž jsem básníkovi vděčný!); pro Kadla znamená válka Totaleinsatz a šmodrcha se z Darmstadtu už nevrátí. Báseň touto informací stroze končí. Kde zůstaly vášeň, radost, žárlivost, láska, pokoření, svit lampičky hnané dynamem? Nezbývá nic, jen to kolo. Takhle je básník líčí na počátku: „Opřeno pedálem o obrubník …“ (i to je úžasný detail: elegance kola jakoby utkvělého v prostoru, opírajícího se snad jen o vzduch). Vzápětí pak je kolo „…opřeno o strom v ševelení vertikály/ …/ jsme tu sami, stejného věku, stejných šrámů,/ stejné paměti…“. Kolo svědek, souputník, host jako my, utěšitel, přímluvce u nepřemluvitelného času. Mikešova lidská, osudová, zpříma „prozaicky“ psaná báseň je prodchnuta rovinou tajemství, přesahu „pouhých“ citů, jež se tmelí ještě do něčeho vyššího, nad životem rozklenutého.
Báseň o kole pochází z rukopisu. Prof. PhDr. Vladimír Mikeš, letošní třiaosmdesátník, žádnou knihu básní nevydal, byť má na kontě pár próz, divadelních her a esejistických knih. Daleko nejvíc však je znám co překladatel. A to překladatel par excellence. Jeho kompletní převod Danteho Božské komedie vyšel, po půl století práce, teprve loni. To samé číslo Hosta, v němž vychází Kus básně o kole, nabízí i obšírný rozhovor s básníkem-překladatelem. A je to rozhovor fantastický, i z jeho vět by se dala sestavit podivuhodná báseň. „Pro mě je jazyk pokračováním těla… Překládáte tělem… Na Dantovi je krásný jeho rytmus, fyzické gesto, prozaická hybnost textu… Říkám tomu pohybový verš…“ A kořeny tohoto Mikešova fyzického vstupování do textu? „Jsem v podstatě venkovan. Musel jsem se vždy dotýkat věcí… Zasáhla také válka, měli jsme válku od sekundy… Když jsem se dostal do nemocnice, nabízeli mi, že mi zlomí ruku, abych nemusel jít kopat zákopy…“ Dante – a zákopy, lámání ruky! Podobně fascinujícím způsobem Vladimír Mikeš promlouvá o divadelnictví anebo o Merleau-Pontyho pojmu „kinetická melodie“. „Každý máme nějakou svou kinetickou melodii… Když Topolánek hodí při kroku pravou nohou do strany, vždycky se zachvěju… (!) Jazyk, gesto, pohyb říkají víc, než říkáme my jazykem, gestem, pohybem. Říkají o nás i to, co nechceme říct.“
Jsou pak ale okamžiky, kdy básník řekne přesně a právě to, co chtěl říct. Tak dokáže mluvit profesor Mikeš a tak čtu i Kus básně o kole: jako šťastný text, v němž radost i smutek zjevily se ve vzácné ryzosti, nežádají si zvláštních výrazových prostředků, ale stačí prostě vypsat jejich malý „příběh“. A jsou též okamžiky, kdy překladatel přizná sladkou „nemožnost“ svého počínání. Třeba nad Danteho veršem: „…ben tetragono ai colpi di ventura“. Přeložit doslova? Ne. Přetlumočit smysl – ale tím se hned otevřeme moři odstínů, možností, asociačních záznějů… „Strukturu pochopím až ve chvíli, kdy se ve mně něco zachvěje… Nápodoba nikdy nemůže být úplná.“
Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli. „Pamatuji se na tu chvíli, kdy se mi ten verš zjevil –“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.