Kafka v krabici

Knihu Zápas jménem psaní – O životním údělu Franze Kafky od Josefa Čermáka, známého bohemisty, komparatisty a v neposlední řadě překladatele nejen děl Franze Kafky, rámují jednak tvrdé desky kartonu, jednak úvodní motto a autorovo závěrečné poděkování. Obé (ne)záměrně naznačuje povahu Čermákova textu. Čtenář drží v rukou kartonovou krabici, archiválii, jež dává tušit, že „sebraná pozůstalost“ se bude mnohem spíše týkat „životního údělu Franze Kafky“ než „zápasu jménem psaní“. Pro motto vybral Josef Čermák Kafkova slova z Dopisů Mileně: „Skutečný samostatný život knihy nastává až po smrti autora, nebo správněji určitou dobu po jeho smrti, neboť horliví muži bojují za svou knihu ještě i chvilku po smrti. Pak ale kniha zůstane sama a může se spolehnout už jen na sílu tepu vlastního srdce.“

Velikán v nebi

Pokud Josef Čermák konstatuje, že „česká bohemistika a germanistika nedokázala přesvědčivě ukázat český podíl na kafkovském tématu“, představuje snad jeho práce pokus o jakési vzkříšení, oživení mrtvého autora, neboť hrozí, že jeho příliš osamoceným knihám by mohlo přestat tlouci srdce? Svou strategii odhalí Čermák v závěru: „Autor byl veden snahou působivou kombinací výkladového textu, výmluvných citací z Kafkova díla a obrazových dokumentů usnadnit přístup k životu a dílu tohoto velikého autora.“ Tato charakteristika je skutečně velmi trefná – kombinace výkladového textu a citací vypadá opravdu působivě, citace jsou dostatečně výmluvné, dokumenty usnadňují přístup k životu a dílu a Kafka je pojednáván jako velikán světové literatury. Ostatně první kapitola začíná představou literárního nebe, v jehož nejvyšším poschodí Franz Kafka přebývá.

Životní uděl a zápas jménem psaní se prostupují v šesti kapitolách. První kapitola je věnována recepci Kafkova díla, přesto nelze nezačít informací, že „pro zápas se životem nebyl dost vybaven ani fyzicky“ a že mu „bylo souzeno prožít většinu života v tísnivém okruhu vlastní rodiny“. Josef Čermák velmi precizně sleduje světovou recepci Kafkových děl. Detailní pohled na zahraniční reflexi vytváří pro čtenáře zajímavou autorskou síť – v zásadě každý klíčový autor světové literatury se do větší či menší míry na Kafkově „cestě ke slávě“ podílel. První překlady do maďarštiny pořídil ještě za Kafkova života Sándor Márai, kolem španělských překladů se mihne Ortega y Gasset a Jorge Luis Borges, u francouzského přijetí nechybí André Breton, u polského Bruno Schulz. Češi si prý odbyli kafkovskou euforii v šedesátých letech minulého století, protože po roce 1989 nenastal předpokládaný boom zájmu – akademický, pedagogický ani čtenářský –, což lze považovat přinejmenším za diskutabilní tvrzení. Stačí se podívat na přehled vycházející kafkovské literatury či různých kulturních akcí a konferencí zaměřených na stále oblíbenější téma středoevropského kulturního prostoru, jehož kánonu Kafka jistě dominuje. Stejně sporné je, zda návštěvnost muzea svědčí o skutečném, čtenářském zájmu o Franze Kafku, konstatuje-li Josef Čermák, že českých poutníků po Kafkových lokalitách je pramálo.

Pojišťovákův strach ze spojení

Druhá kapitola představuje Kafkovy rodinné kořeny, respektive „tísnivé prostředí rodiny“, v jejímž rodokmenu nechybějí znalci talmudu, dobrodruzi ani „venkovský lékař“. Pražská topografie rodiny, zdůrazňující časté stěhování a stísněné bytové podmínky, nenápadně opět směřuje ke konstatování, že „většina díla je nepřímo autobiografická“. Následující kapitoly se snaží vybočit z poněkud hagiografického stereotypu tísnivého životního údělu a ukazují téměř skandálně „lidskou tvář“ brodovského světce a mučedníka. Dozvíme se témata Kafkových školních kompozic i podrobnosti maturitního podvodu, že neměl rád macesy a miloval špenát. Jako úředník pojišťovny Kafka nepůsobí ani tak jako oběť byrokratického aparátu, ale naopak jako někdo, kdo jej dokáže velmi dobře osedlat – Kafka se jeví jako nepostradatelná osobnost pojišťovnictví, jež stejně bravurně píše projevy svým nadřízeným jako četné žádosti o zdravotní dovolenou.

Duchovní „životopis“ Kafkův prostupují všechny důležité myšlenkové proudy 20. století – v souvislosti se školními léty se zmiňuje socialismus a anarchismus, poté „dobové módní nauky“ jako přírodní léčba, spiritismus, okultismus, esoterika, theosofie, později například sionismus. Autorův komentář nás ubezpečuje, že žádný z těchto -ismů nemůže být interpretačním rámcem Kafkova života (natož díla), všechny konfrontace s těmito vyhraněnými koncepty jen potvrzují solitérnost a svébytnost Kafkova myšlení. Kafka tak například docházel do proslulého salonu Berty Fantové, do něhož mimo jiné zavítal i Albert Einstein nebo Rudolf Steiner, ale schůzek se „účastnil nepravidelně a nerad, jeho přirozeným projevem bylo konkrétní, obrazné, nikoliv abstraktní a teoretické myšlení“. V případě Kafkova příklonu k přírodní léčbě, homeopatii, apod. je Čermákovo hodnocení ještě návodnější: „U Kafky, geniálního mozku, se může zdát nepochopitelné, že věřil pavědeckým názorům.“ Stejně jako nás kniha uvádí do míst, kde Kafka bydlel, studoval, trávil dovolenou, do kaváren, plováren, divadel a sanatorií, provází nás i po jeho „opakovaně troskotajících vztazích k ženám“. Milostného trosečníka Kafku halí Josef Čermák do plachet „marného zápasu“, „strachu ze spojení“, „strachu ze samoty“, bytostné „nemožnosti“. Tato klišé však velmi trefně doplňuje představa, nepochybně ovlivněná čtením Canettiho Druhého procesu, Kafky jako dopisového tyrana.

Virtuózní, bravurní, mistrný

Karton „doplňují“ Dokumenty Franze Kafky. V podstatě se jedná o jakýsi kapsář – mimochodem i Kafka je tak po vzoru své oblíbené literární postavy obdařen vlastním kapsářem (Kafkova četba díla Boženy Němcové je ostatně zmíněna, bohužel však dost okrajově, jakkoli by zrovna tento vliv mohl být oním důkazem vlivu „českého živlu“). Vydavatelský záměr ale sází spíše na podobnost s úředním šanonem. Čtenář tak téměř taktilně vstupuje do světa kafkovských hrdinů. Po výpravné životopisné knize se život Franze Kafky redukuje na klasifikační archy, promoční oznámení, lékařská vysvědčení nebo dopisnice – díky listům dokonale imitujícím papír, vzhled či barvu těchto dokumentů jako bychom otvírali šuplík Kafkova psacího stolu a dotýkali se téměř fyzického „zápasu jménem psaní“ – ať už jej představují kaňky a nedokončené věty dopisu nebo snaha překonat úřední rámec identity. To je ale bohužel jediný opravdový kontakt se světem Kafkova psaní.

Zatímco si můžeme udělat bohatou představu, za jakých okolností Kafkova díla vznikala, o nich samých se nedovíme skoro nic. Ostatně symptomatické je, že většina citátů pochází téměř výhradně z deníků a korespondence (a té samozřejmě dominuje slavný Dopis otci). Pokud se Josef Čermák vyjadřuje k povídkám či románům, čteme interpretace typu „mistrovský popis scénky z pražské tramvaje“, „virtuózní miniatura v jediné větě“, „bravurní stylistika“, Kafka je „vypravěč velkého slohu“, o jehož specifikách se dočteme v zásadě pouze to, že spočívají v „schopnosti zobecňující úvahy“, „v oproštěné brilantní stylistice či „mistrném dialogu“. Představuje tedy poslední produkt české bohemistiky a germanistiky kýžený příspěvek k demonstraci českého podílu na kafkovském tématu? Podněcuje k pedagogické inspiraci či ke čtení Kafkových děl?

Kafka jako modla

Zápas jménem psaní – O životním údělu Franze Kafky je především, beze vší ironie, krásná kniha. Taková, jaká často, opět beze vší ironie, dostává nálepku „reprezentativní publikace, která by neměla chybět v žádné knihovně“ – koláž citátů, komentářů, dokumentů, fotografií či kreseb, velký formát, kvalitní papír, nápaditá vazba. Český podíl na kafkovském tématu sice neukazuje, pokud jím není genius loci Prahy, ale nabízí různé odpovědi na otázku problematické reflexe Kafky v českém prostředí (netradiční a jistě přínosná je například reflexe slavné liblické konference). Obávám se, že k samotné četbě Kafkových textů však nevybízí, a pokud ano, tak sází spíš na zvědavost nepoučeného či tolikrát ironizovaného kafkologického čtenáře, jenž nepřekročí jho autobiografického kódu čtení – ano, Kafka v deníku píše „Já jsem literatura“, ale tato konfese vyžaduje hlubší interpretaci než „netransparentní autobiografičnost“, obzvlášť má­-li otevřít nekafkologický způsob čtení. Publikace láká především na Kafkovu „lidskou tvář“.

V úvodu autor píše, že Kafka se stal „modlou kulturního turismu“. Nezáměrně tím vytváří možnou perspektivu čtení i svého vlastního příspěvku – jako působivého a skutečně reprezentativního bedekru, leckdy mírně cimrmanovského ražení (viz přídomky mistrovský, virtuózní, bravurní, „setkání“ s Albertem Einsteinem apod.). Na druhé straně Franz Kafka-čtenář miloval právě, soudě dle deníků i rekonstruované knihovny, především životopisnou literaturu, cestopisy i turistické průvodce, a tak by možná on sám právě z této černobílé krabice měl upřímnou a zvrácenou radost.

Autorka je bohemistka.