Co si představíte, když se řekne Oxford, sídlo jedné ze dvou vůdčích evropských univerzit? Rychlost, modernost, podnikatelského ducha, „technologické parky“? Já si po svém nedávném návratu z konferenčního pobytu v Oxfordu představím poklidné starobylé město s pastvinami a stády krav prakticky uprostřed města, perfektní veřejnou dopravu, barevnou ulici s libanonskými a indickými restauracemi lemující univerzitní čtvrť, pohled z velkého okna kongresového sálu, které směřuje přímo do zahradní zeleně.
Oxford působí jako velice příjemné místo k životu, malé i velké, venkovské i městské, místní i globalizované zároveň. Cyklostezky a archaické veslice na kanálech doplňují spolehlivé a pravidelné spoje do Londýna i přímo na mezinárodní letiště Heathrow; historií nasáklé budovy univerzity, internacionální různorodost akademických sborů i studentstva. Pozoruhodnou kombinaci tvoří i výzkumná témata – od projektů, na kterých škola pracuje na zadání tajných služeb, přes „bláznivé“ akademické náměty, které by zřejmě nikdy nezískaly financování, pokud by žadatel o grant nepůsobil na nejprestižnější univerzitě, až po politicky a sociálně kritická bádání (jaká provádí například heterodoxní ekonom Ha-Joon Chang, v tomto případě z Cambridge, jemuž právě vychází kniha 23 Things They Don’t Tell You About Capitalism, tedy 23 věcí, které vám o kapitalismu neřeknou, radikálně kritizující současný kapitalismus „volného trhu“ i ekonomii, jež jako disciplína k jeho rozvoji podstatným způsobem přispěla).
Když se reformátoři vědy a vysokého školství v Česku odvolávají na zahraniční příklady, vybírají si nejčastěji pouze některé z charakteristik prestižních institucí – manažerské řízení, placení školného, propojení univerzity s průmyslem. Co když ale v kreativitě školy hraje roli také možnost pohledu na krávy pasoucí se na zelené pastvině z okna nejslavnější oxfordské koleje Christ Church? Nebo možnost vyběhnout v ranní mlze podél kanálu řeky Temže? A pokud nepřispívají přímo k tvůrčí práci, nepomáhají učitelům, výzkumníkům a studentům alespoň zvládat stres, kterému jsou v soudobém akademickém byznysu každodenně vystaveni?
Nenabádám ke kopírování Oxfordu v Čechách s jeho pastvinami, kanály a mlhami. To by bylo stejně bláhové jako myslet si, že vědecké excelence a univerzitní prestiže lze dosáhnout zavedením několika jednoduchých manažerských a rozpočtových pravidel. Naopak. Odvezla jsem si odtamtud poučení, že úspěšná instituce musí být zakořeněná v místní sociální, přírodní, sídelní či oborové historii a každá rozumná změna musí začínat od zhodnocení toho, co již v daných podmínkách prospívá, od znalosti podhoubí, z něhož věci dlouhodobě vyrůstají. Radikální změny, které tohle zakotvení postrádají či ignorují, stečou po povrchu nebo vytvářejí množství nezamýšlených důsledků, tak jak to vidíme v případě probíhající „reformy“ české vědní politiky. Nesmyslně stanovené indikátory, které nejsou zakotveny v praxi konkrétních vědních oborů, vytvářejí rychle situaci, kdy se výsledky hodnocení stávají cílem samým o sobě a badatelé i instituce tráví čas vymýšlením triků, jak uspět v systému, a nikoli smysluplným výzkumem.
I Oxford kdysi musel vyrůst na zelené louce. A také dnes je někdy potřeba – a příležitost – začít stavět tak jako v případě výzkumných center excelence, jejichž vznik na území České republiky by měla v následujících letech financovat Evropská unie. Hlavní město je pro tyto strukturální fondy příliš bohaté – Akademie věd a Karlova univerzita plánují proto projekty za Prahou. V tomto případě by měli projektanti center vzít oxfordskou zkušenost doslova a vážně. Krávy nevyhostit, zelené louky nezastavět, ale jemně do nich včlenit výzkumnou infrastrukturu. Nejen kvůli vědě a pro vědu je potřeba vytvářet mnohorozměrný prostor, ve kterém se dá zároveň pracovat, bydlet, odpočívat, potkávat a objevovat „jiné“.
Autorka je socioložka.