Prezident Václav Klaus nás ve své novoroční řeči ujistil o tom, že i v neklidných dobách krize se můžeme opřít o několik jistot. Co je doma, se počítá. Nedlužíme nic generacím minulým ani budoucím, ani lidem za našimi humny. Stát je špatný, svobodní občané jsou dobří. Ekonomický růst a společenský pokrok je nezastavitelný. Žijme přítomností a světlá budoucnost bude nám ekonomickým božstvem dána.
Podle Klause v době krize nedlužíme nic ani sobě navzájem, a proto se o její důsledky máme spravedlivě podělit. Ekonomická krize je v Klausově pojetí přírodní pohromou, která se jednou za čas opakuje a v podstatě se jí nelze vyhnout. Je v logice věci, že žádná profesní a sociální skupina nesmí být jejích důsledků ušetřena. Prezident tu zopakoval gesto, které v posledních dvou letech předváděly v různých obměnách politicko-ekonomické elity ve všech koutech světa. Z meritokratů v době prosperity, kteří se nechtějí dělit o zisky a prospěch, se v době krize stávají rovnostáři, kteří se rádi podělí o propady a ztráty.
Klausem nenáviděná a v projevu implicitně kritizovaná Evropská unie jde v této věci ještě dále než Klaus. Možná proto, že se na rozdíl od něho nebojí vyhlížet do budoucnosti, radikalizuje podstatně představu o samotné existenci profesních a sociálních skupin, které by se svých práv vůbec mohly dožadovat. Evropská komise vydala v listopadu 2009 pracovní dokument s názvem Konzultace o budoucí strategii „EU 2020“, ve kterém navrhuje cesty ze současné krize. Nápaditostí autoři dokumentu neoplývají. Dva ze tří návrhů se točí kolem omílané představy „společnosti založené na znalostech“ a „kompetitivní zelené ekonomice“, které přinesou zároveň ekonomický růst i ekologický blahobyt. Třetí z návrhů pod heslem „posílení lidí v inkluzivních společnostech“ plánuje plně využít „flexekuritu“, která by měla kombinovat flexibilitu na pracovním trhu s určitou mírou jistoty (security), získávanou prostřednictvím celoživotního vzdělávání a nespecifikovaných forem sociální ochrany. Důležitým prvkem tohoto systému se má stát samostatná výdělečná činnost. Profesní a na ně vázané sociální skupiny by byly v takovém světě natolik oslabeny, že by otázku po tom, jaký je jejich spravedlivý podíl na ziscích a ztrátách, nemělo už ani smysl pokládat.
Klausova novoroční řeč i komisní vize jsou mocenskými triky. Budoucnost nikdy nepřichází sama o sobě. Když nás Klaus nabádá, abychom budoucnost přenechali spisovatelům sci-fi, chce po nás vlastně to, abychom nezasahovali do jeho budoucnosti a nechali v klidu jednat ty síly, které ji jakoby přirozeně nastolí. Stejně tak nás nebudou živnostenské listy „posilovat“, ale mnohem spíše z nás učiní vystrašené podnikatele s vlastní pracovní silou, kteří budou pod heslem o celoživotním rozvíjení vlastního lidského potenciálu bezohledně soutěžit v poslušnosti a rychlosti přizpůsobování se potřebám pracovního trhu. Je příznačné, že se v evropském dokumentu téměř nemluví o občanech, ale o „lidech“. Budeme flexibilně pracovat nebo se celoživotně vzdělávat. Na občanství nebude čas.
Nad plány Evropské komise a Václava Klause se však nemusíme jen pohoršovat ve jménu jistot důchodového pojištění a dalších přestárlých dítek sociálního státu. Zkusme naopak jejich návrhy zkombinovat, dovést do důsledku a proměnit vzrůstající nejistotu v základ solidarity a odporu, které nasypou písek mezi ozubená kola podivně rozjetého politicko-ekonomického stroje, jež dnes společně poháníme. Tento stroj nezávisí jen na sdílené oddanosti okamžitému konzumu, ale také na našem poutu k budoucnosti a skupinovým zájmům, které spolu soupeří o procenta z veřejných rozpočtů. V nedávné diskusi o protestech akademiků se někdo zeptal, proč se berou jen za sebe a nepropojují se třeba s učiteli základních a středních škol. Jeden z klíčových faktorů je nasnadě. Tyto skupiny spolu reálně soupeřily o poslední nezadaná procenta ve státním rozpočtu.
Cítíme-li potřebu zaopatřovat budoucnost a socio-profesní příslušnost, máme co ztratit. Pokud na vlastní budoucnosti a ustálených skupinových identitách přestaneme lpět, otevíráme prostor pro vytváření nečekaných propojení, růst nového společenského pletiva a odpor proti současným pořádkům, živený představivostí o možných jiných světech.
Autorka je socioložka.