Od roku 1979, kdy pisatel podepsaný jako „Punk Sněhurka Riviéra“ označil DOM za „první skupinu Nové vlny v této zemi“, se působivost Vondruškova hudebního odkazu obešla bez dalšího vystupování, bez nahrávek a bez hudby. Mytický věk skončil nyní jejím souhrnným vydáním.
Hudební dílo pozdního dekadenta a raného punkera českého podzemí sedmdesátých let Josefa Vondrušky se až donedávna obalovalo tmou, v níž se tak dobře daří mýtu. Kazetové nahrávky, na nichž převládal šum a nesrozumitelnost, přitom nijak nerušily mnohoznačné popisy dávných vystoupení, která se, dle vzpomínek samotného jejich protagonisty, dala vysvětlit jako „vize totální strnulosti“. Otázkou zůstává, zdali pozdní vynesení těchto nahrávek na světlo nepomíjí právě to hlavní: mýtus bytostně spjatý s temnotou.
Kutilství tmy
Ona temnota či pozice v přítmí jistě vycházely už z původní dějinné černi, včetně topografického umístění samotného undergroundu, ovšem i v tomto prostředí Vondruška se svým vrcholným projektem, skupinou DOM, zaujímal krajní, vědomě temný stylizační postoj: do poměrně soudržného prostoru „veselého ghetta“ vcházel ze své vlastní, třebaže v jednotlivých odstínech eklektické noci.
Pro pochopení tohoto kontrastu a zpětné docenění často jen nezřetelného stupně dávno zašlé černi je třeba vidět, že zatímco se převládající duchovní atmosféra českého podzemí, spjatého s psychedelií šedesátých let a evangelickou zvěstí schovanou pro horší doby, vyznačovala pospolitostí, mesianismem a spotřebou piva, které – jak řekl Vůdce – pochází od Boha, Vondruška v tomtéž prostředí snil o pozlátkové stylizaci, vystupoval nalíčený, barvil si nehty, užíval drogy, inklinoval k popu a ve svých textech se zaměřoval na témata perverze, odcizení a obecně vzato na odvrácenou stránku hvězdných mýtů.
Vzhledem k nouzovým podmínkám, v nichž se Vondruška pohyboval, se pak právě osamocené a v lecčems podivínské spění k temnotě při zpětném pohledu jeví jako zcela jasnozřivé mýtotvorné gesto. „Na zemi nás žilo více/ co milovali jsme temnotu/ Tma, tma, tma,“ říká Vondruška v závěru jednoho ze svých textů. V neposlední řadě přitom jde také o to, že zcela v souladu s omezeností prostředků právě temnota jako stylizační prvek představuje ideální materiál k napodobování. Protože má v zásadě stále týž odstín, kutil při tvorbě svého eklektického díla mohl spojovat dekadentní noc s normalizační temnotou, v pervitinu nalézat auru heroinu a ve stínech českého podzemí hledat stopy jiné, odlehlé, klubové tmy, v jejímž sametu se všichni skvěle baví a která může trvat věky.
Zhoubná houba
Zatímco Vondruškova nevyhraněná a v podstatě přípravná aktivita v Umělé hmotě III ještě souzněla s estetikou českého undergroundu, následující DOM díky temnému kutilství mířil ke stylu, který už jen svou odlehlostí představoval mýtus. Zcela v duchu soudobého punku přitom Vondruška vyhlašoval, že „lidé z DOMU jsou lhostejní ke světu, ve kterém se oni sami nacházejí“. Také jeho nezúčastněnost při vystoupení prý – šlo ale o Vůdcova slova – byla „až hrozivě odcizená“. Zdálo se, že skupina ze své doby vyrůstá jako „zářivá zhoubná houba“.
Možná, že právě toto nehudební konstatování vystihuje mýtus, o který šlo a ke kterému vlastní nahrávky nemají už příliš co dodat. Jádro či eklektickou duši mýtu, který zářil právě díky temnotě, jíž se obklopil, lze totiž sotva popsat lépe než jako heterogenní houbu, která sice pohlcuje všemožné inspirační a stylové odlesky, nebo lépe řečeno jejich temná místa, ale sama přitom zůstává beztvará. Mytický charakter takové houby pak souzní s kutilstvím v jakési tvůrčí rozkladnosti či přímo zhoubnosti, jejímiž rysy jsou v důsledku neudržitelnost stylu a oslnivá kýčovitost formy, kterou lze spatřit jen v záblescích.
Pokud se přece jen chceme dozvědět, co je to DOM, dostaneme se až k poznámce Ultra Violet, podle níž v jeho nitru „přerušované bleskové světlo, první ve městě, bere zrak útokem a přiměje vás mrknout osmdesátkrát ve třiceti vteřinách“. Sám Vondruška se přitom jako houbovitý střed svého mýtu nacházel v hostinci Pod Vrchem neboli v Dombaru, v místě, v němž panovala „zvláštní tajemná síla, SÍLA DOMU“. Tuto dvojznačnou pozici ovšem nelze docenit jinak než právě skrze dočasné kutilství tmy a osamocenou slast z mýtu.
A podobně dvojznačné zřejmě zůstane také pozdní vydání odlesků Vondruškova hudebního snažení, jež si žádá noc, z které by mohlo zazářit, a pro něž žádné médium není dost houbovité.
Josef Vondruška: Rock’n’rollový miláček – The Dom & Umělá hmota III (2 CD). Guerilla records 2010.