Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě měl světovou premiéru nový snímek Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic. Ačkoliv jsem se při projekci bavil stejně dobře jako zbytek sálu, nemohu se zpětně zbavit jednoho dojmu, který spíše sílí.
Napadlo mne to vlastně už po zhlédnutí Českého míru (2010), který Klusák nedávno dokončil s Filipem Remundou a který názvem odkazuje na jejich společný debut Český sen (2004). Zdá se mi, že zatímco báječný hypermarketový podfuk naznačoval vysloveně angažovaný, intervenující typ filmařiny, u obou letošních novinek je znát alibistický ústup, přesněji řečeno odstup, jehož hlavním prostředkem jsou ironizace a sarkasmus. Promlouvá tu jakási haškovská tradice, úhel pohledu, pro který jsou všichni zúčastnění aktéři směšní. Je to svět, v němž není hrdinů a v němž každá zaujatá pozice je stejně nicotná jako ty ostatní. U Českého míru to ještě nevadí, protože zlehčující autorská distance je v souladu s pointou celé kauzy. O jejím konci se rozhodlo stejně tak „o nás bez nás“, jako tomu bylo s jejím počátkem, radar proletěl kolem jako kometa, jež způsobí hádku věštců a hvězdopravců, aniž by se něco doopravdy stalo. Český mír může být alibistický, protože má dobré alibi.
U Nošovic ona haškovská fraškovitost sice efektně podkopává patos mocných, současně ale podporuje bezmoc těch, s nimiž mocní zametají. Programová antipatetičnost jako by vedla k nedostatku empatie k lidem, na jejichž stranu se podle všeho autor staví, aby současně ustupoval do pozadí s tím, že „jenom dokumentuje“. Jenže už samotná přítomnost kamery je samozřejmě formou intervence. A v tomto případě dokonce velmi hmatatelnou, protože Ondřej – jeden z hlavních nošovických hrdinů příběhu – si zjevně začal stěžovat na pracovní podmínky v továrně Hyundai právě proto, že byla v blízkosti kamera, a přítomnost dokumentaristy se tak stala jednou z příčin jeho propuštění. Kamera však přesto jako by byla pouhým svědkem (ne že by to bylo málo!), a to i v okamžiku, kdy Ondřej opravdu dostane výpověď a hovoří o tom, že neměl odvahu se bránit.
Samozřejmě, že dokumentarista se těžko může stát obráncem vdov a sirotků, který vystoupí zpoza distancujícího objektivu a hrdinně sjedná nápravu. Může ale udělat třeba to, že do filmu zakomponuje vysvětlení, proč zde bylo jednání firmy vůči zaměstnanci v rozporu se zákoníkem práce – a vmést firmě do tváře podložené obvinění. Nebránil bych se ani tomu, aby ve snímku figuroval nějaký ten Keller, který by diváka poučil o tom, jaké jsou obecné souvislosti tohoto způsobu vytváření nových pracovních míst, kolik veřejných peněz takto putuje do kapes nadnárodních koncernů apod. Chápu případné obavy z didakticky vážných „mluvících hlav“. Jenže takto se z filmu stává impresionistická koláž, jež je v rozporu se zjevnou touhou nějak intervenovat. I aktivisté z Ekologicko-právního servisu jsou pak jen dalšími z komicky bezradných aktérů, kteří tváří v tvář bezskrupulóznímu molochu hovoří s očekávatelně nulovým úspěchem o smíření. Nakonec se tak nedaří zdokumentovat něco opravdu podstatného, protože bez zarámování do kontextu se neprezentuje opravdová kauza. Tu – jak naznačuje i etymologie slova samotného – netvoří fakta či jednotlivé situace, ale jejich příčinné souvislosti.
Na stole pochopitelně leží otázka: co je to vůbec dokument, co má a může dělat? Měl jsem dojem, že cesta, kterou Vít Klusák původně nastoupil, byla cesta dokumentu řekněme politického, který chce strukturovaně formulovat závažnou veřejnou kauzu a tím podněcovat další veřejné aktéry k participaci. Jako by ale zůstal na půli cesty – intervenuje, avšak v rozhodujícím okamžiku se schová za objektiv a „nechá to na divákovi“. Možná by mi to před pár lety stačilo, dnes si myslím, že je to vzhledem k celkové společenské situaci málo. Protože kvůli tomu „ucukajícímu“ gestu zůstává vzdálenost mezi dokumentaristy, teoretiky a publikem stále příliš velká na to, aby si mohli podat ruce a začít něco dělat.
Autor je filosof.