Pražský festival soudobé hudby Contempuls, který se v listopadu konal v divadle La Fabrika, patří k tomu nejlepšímu, co může česká hudební scéna v oblasti současné artificiální hudby nabídnout. Relativita tohoto tvrzení neodráží ani tak slabiny samotné akce, jako spíše kulturních podmínek, v nichž vzniká.
Chce-li festival Contempuls nabízet posluchačům výběr a interpretaci skladeb v kvalitě bez kompromisů, měl by také být hodnocen s ohledem na své výsadní postavení. Je ovšem třeba zohlednit komplikovanost situace, za které tento festival vzniká. Teprve pak lze omluvit letošní dramaturgickou nevyváženost a označit jeho již třetí ročník za zdařilý: podařilo se mu představit jednu z dalších světových interpretačních špiček Nové hudby, tentokrát v podobě rakouského ansámblu Klangforum Wien. A stejně jako v předcházejících letech mohl Contempuls znovu podpořit soudobou tvorbu a nechat na svou objednávku vzniknout novou skladbu, tentokrát českého skladatele Luboše Mrkvičky, premiérovanou vynikajícím francouzským souborem Xasax saxophone quartet.
Rocková kytara a John Cage
O rockové kytaře se hovoří jako o „rockové“ kvůli jejímu specifickému zvuku a způsobu jeho používání. Obojí je v kontrastu s postupy vážné hudby, která z různě motivované neochoty překračovat formotvorné žánrové hranice omezuje svůj instrumentář na nástroje tradiční anebo stylově ještě nedefinované. Vyhýbání se již stylově obsazenému zvuku je pochopitelným aktem z hlediska skladatelovy potřeby neodkazovat k historii žánrů a neodvádět pozornost mimo strukturu samotné hudební skladby. Stejně tak je ale možné s žánrovými idiomy pracovat jako s materiálem a vybízet posluchače k opouštění dosavadních návyků v poslechu hudby. Pro řadu skladatelů je nicméně rocková kytara zdrojem výrazného akustického signálu, kterého se nechtějí vzdát jen proto, že patří do jiného hudebního světa. Společný projekt ansámblů Praesenz a Nikel, nazvaný Faraway, so close…, který se představil první festivalový večer, se orientuje právě na interpretaci vážné komponované hudby využívající tento cizorodý signál. Posluchači se mohli sami přesvědčit, nakolik kytara je či není v artificiální hudbě cizorodým prvkem a nakolik jsou ochotni ji přijmout – byť jako něco, co výhradně „rockové“ vlastně už dávno není.
Druhou částí prvního večera byl koncert komorního orchestru Ostravská banda, který pod vedením svého zakladatele, skladatele a dirigenta Petra Kotíka zahrál celkem pět skladeb včetně neortodoxně „vážnohudební“ skladby Monadologie IV pro bicí nástroje od Bernharda Langa, v současnosti asi nejhranějšího rakouského skladatele. Společným jmenovatelem obou koncertů, jak Praesenz a Nikel, tak Ostravské bandy, by tudíž mohla být obligátní, a přitom stále nezodpovězená otázka po tom, co ještě je a co už není vážná hudba. To ale zjevně nebyl dramaturgický záměr. Ostravská banda na závěr přednesla také klíčové dílo padesátých let minulého století: Cageův Concert for Piano and Orchestra. A třebaže se Contempuls prezentuje jako festival soudobé hudby, provedení této více než šedesát let staré skladby bylo zážitkem, umocněným vědomím, že jak Petr Kotík, tak účinkující klavírista Joseph Kubera náleželi k nejbližšímu okruhu spolupracovníků Johna Cage.
Klangforum Wien a Fama quartet
Rakouský ansámbl Klangforum Wien patří mezi absolutní světovou špičku v oblasti interpretace Nové hudby a jeho produkce (stejně jako např. loňské vystoupení Arditti Quartet) se stala vrcholem letošního ročníku festivalu. Program koncertu se skládal ze skladeb autorů, kteří využívají estetické koncepty odkazující často k tradici poválečné hudební avantgardy. Podle pozornosti, jakou jim věnují mezinárodní festivaly, pak mezi nejvýraznější z nich patří Enno Poppe, Georges Aperghis a Jorge E. López, stejně jako Miroslav Srnka, který je v současné době patrně nejúspěšnějším českým skladatelem a spolupracuje s předními světovými tělesy, jako jsou právě Klangforum Wien, Ensemble Intercontemporain nebo Ensemble Modern.
Týž večer vystoupil také mezinárodní Fama Quartet, založený v Praze v roce 2005. Pro festival Contempuls nastudoval jedno z nejhranějších komorních děl skladatele a představitele poválečné avantgardy Luigiho Nona. Čtyřicetiminutová skladba Fragmente – Stille, an Diotima, jejíž partitura dává hráčům značnou volnost a zároveň klade na interpretaci vysoké nároky, pochází z roku 1980 a i přes své časté uvádění v zahraničí měla českou premiéru teprve nyní.
Koncepce a problémy
Závěr festivalu představoval jeho slabé místo. Německý Ensemble Adapter odehrál koncert složený ze skladeb připomínajících někdy až ekumenickou snahu po spojení světů lyrizující banality a Nové hudby. Jejich vystoupení lze přijmout jako legitimní názor, je však také vidět, že dramaturgii festivalu do značné míry určují grantové požadavky interpretů, které pak výběr repertoáru ovlivňují. Mnohem hůře pochopitelné ale bylo vystoupení skladatele Michala Rataje, který i přes své hudební vzdělání připravil vlastní autorský koncert způsobem, jenž ostře kontrastoval s úrovní celého festivalu, a prezentované skladby „live electronic music“ připomínaly spíše studentské nadšení z možností práce se zvukem než vážnou skladatelskou činnost. Jedinou, zato výraznou událostí posledního večera se tak stalo vystoupení francouzského Xasax saxophone quartet. Těleso se orientuje na virtuózní interpretaci skladeb, jež jsou z velké části určené přímo saxofonovému kvartetu, a nevznikají tedy transkripcí původně jiného nástrojového obsazení. Takový je i Saxofonový kvartet Luboše Mrkvičky, který vznikl na objednávku festivalu a měl zde svou premiéru.
Letošní ročník festivalu Contempuls přes uvedené nedostatky představil Novou hudbu v reprezentativním výběru a precizní interpretaci, na úrovni, která snese srovnání s vybranými zahraničními festivaly stejného zaměření a hlavně velikosti. Podle svého vlastního prohlášení se festival snaží o dramaturgickou koncepci, která „nenabízí názorovou rozbředlost vydávanou za otevřenost“, což je přinejmenším trefné vymezení vůči tuzemskému standardu. Existenční problémy, s nimiž se Contempuls potýká, nicméně festival nakonec nutí k odmítaným kompromisům. Navíc budí dojem, že to bez nich ještě nějakou dobu nepůjde.
Autor je hudební skladatel a publicista.