Chůvo, zpívej mi. Já pranic nechci
o světě znát.
Trpím, a myslím-li, zoufám si k smrti.
Chci jenom spát.
Spánkem, v němž duši stihne zapomnění,
dát se zkolébat,
kéž se tvá píseň zvolna v ticho změní
a bez snů mohu spát.
Jako kopretiny – má-nemá lístky drtím –
své sny jsem otrhal.
Mám strach ze života, mám strach tváří v tvář smrti.
Nikdy jsem neměl, co jsem miloval.
Kéž je tvá píseň lehounké pohlazení,
jako moře zdáli, odjinad.
Chci spát, Chůvo, s bolem dennodenním
jen tak lze skoncovat.
Děcko, které vidí, jak si druzí hrají,
a samo hrát si nemá s kým…
Zpívej mi, chůvo, tvá slova uspávají,
spánek jak nápěv uslyším…
Půlnoční naděje vyhasla na jeseni,
šumot, a vyschlo vod moře…
Zpívej, a kéž tvůj zpěv vejde do mého spaní
jako sten, kde není hoře.
10. 3. 1918
Přeložila Vlasta Dufková