Slovo ekonomie v poslední době nemá nejlepší zvuk. Kulturní periodika, jako je toto, nejsou výjimkou (spíš naopak). Důvodem asi je, že se ekonomů obáváme jako těch, kdo nám to – doslova – spočítají. Obava z počtů je na místě, s čísly se dá všelijak čarovat; i docela velké věci mohou beze stopy zmizet a jiné zase vzniknout z ničeho, a to za bílého dne a před zraky všech. Když si člověk uvědomí, kolikrát za život je v dnešní hypertransakční společnosti ocifrován, započítán, vyplacen, sečten, odečten, znásoben, vydělen a především od-mocněn, může mít z toho všeho pocit, že se jeho vlastní hodnota blíží nule.
Stará dobrá hermeneutika praví, že za každou literou je třeba hledat ducha, příslovečné živé slovo (Boží), které se v jinak mrtvé sestavě znaků snaží dojít výrazu. Aplikujme tento přístup i na cifry ekonomů: co je duchem jejich čísel?
Ekonomie vždy řeší problém, že při potenciálně nekonečném množství přání máme vždy jen omezené prostředky k jejich realizaci a musíme se tedy rozhodovat, jak s nimi naložíme; vybereme-li si jedno, ztratíme druhé, a možná už nikdy nebudeme mít příležitost si to vynahradit. Minimálně proto, že se nelze vrátit v čase.
Ze všech zdrojů, se kterými máme co do činění, je čas ten nejméně manipulovatelný. Neúprosný a neúplatný. A je spočitatelný jen s tou výhradou, že je současně zcela nevypočitatelný. Ve svém mobilu si mohu v kalendáři snadno „najet“ na datum 27. října 2079. Toho dne uplyne přesně sto let od mého narození. Nevím, co všechno se do té doby stane – se mnou, s lidstvem, s vesmírem. Vidím na displeji ten den a hodinu, a přesto neznám dne ni hodiny…
Duchem čísla je konečnost. Vědomí, že všechno sahá odněkud někam, má svou hranici; co bylo vyděleno z mytické prajednoty, to bude znovu vtaženo zpět. Všechno, čemu říkáme „hodnota“, má smysl jen z této zkušenosti nesamozřejmosti a vzácnosti. Ztráta opravdu vzácného pak může přijít doslova draho.
Stav, kdy se z litery vytratí duch, nazýváme fetišismem, postaru modlářstvím. Fetišizovaná čísla nabývají ztrátou vazby k živému slovu démonické povahy. Ne že by do nich vstoupila nějaká nadpřirozená síla, ale jsou odcizením člověka od sebe samého. Biblicky: „Jejich modly jsou ze stříbra a zlata, díla lidských rukou. Mají ústa, avšak nemluví; oči mají, nevidí však; mají uši, ale neslyší.“
Co například říká, vidí a slyší politik, který mluví o nutnosti neprohlubovat státní dluh sociálními výdaji? V jakém smyslu je nezadlužená země, která má sice vyrovnaný rozpočet, avšak prohlubující se nerovnosti rozrušují kohezi společnosti a z plnoprávné účasti na jejím životě je vylučováno čím dál více lidí? Co pak znamená, že „nežijeme na úkor našich dětí“?
Nebo z druhé strany – co jsou „sociální jistoty“ v podobě navýšení rozpočtových výdajů, jestliže předpokladem poptávky po takové jistotě je intenzivní nejistota vyvolávaná dynamikou ekonomického růstu, bez nějž by nebylo možné hradit právě ony „sociální jistoty“?
A jakou hodnotu má úspěch na trhu, jestliže cifry dosažených zisků současně vyjadřují míru, kterou dotyčný sám sebe vyvlastnil v pouhý „lidský zdroj“, s jehož časem je třeba nakládat „ekonomicky“?
Myslím, že by mohlo být prospěšné vzpomenout si na trochu jiný význam slova ekonomie – totiž ten, který je spjat s psychoanalýzou. Spočívá v tom, že to, co bylo z nějakého důvodu potlačeno, nikdy zcela nezmizí, naopak, slovo zůstane živé, bude se vracet, „somatizovat“, vyvolávat nespokojenost, jejíž zahánění nás přijde draho. Zapomenuté dluhy časem narůstají.
Žijeme dnes, v epoše ekonomů, opravdu ekonomicky?
Autor je filosof.