Pomník snu - hudební zápisník

Ten dům měl být naplněním snu o nové civilizaci postavené na ideji lásky a vzájemné tolerance. Vyrostl v roce 1973 v Bělověžském lese na hranicích Polska a Běloruska a jeho zakladatel Jiří Kantor ho pojmenoval Nekonečný dům. Měl pět pater tanečních parketů levitujících na vzduchových polštářích a opulentní kyberbarokní výzdobu doplňovaly bary zapuštěné do ostrůvků přírody. Při první noci se na parketu Planeta země sešlo pět set snílků ze všech koutů kontinentu a vyslechli si inovátorskou elektronickou hudbu od elitních evropských muzikantů své doby. Mezi pozvanými byl i vídeňský vizionář Rasmus Folk, při jehož extatické hymně Coupe pocítil každý z účastníků, jak jeho mysl klepe na nové brány vědomí. Utopie ale trvala jen šest týdnů, během nichž módní impresário Kantor utopil ve svém projektu všechny peníze vydělané prací pro pařížský časopis Otium International. Zmizel pak kdesi na Západě, muzikanti se rozprchli a po bájné komunitě v lesích východní Evropy zůstala jen vzpomínka.

Příběh o památném domě hudebních slastí je tak krásný, že snad ani nemůže být pravdivý. A také není. Historii polského klubu založeného českým utopistou „objevili“ na konci loňského roku blogeři z 20JazzFunkGreats a na jaře dostala konkrétní obrysy na kompilaci The Endless House Foundation, vydané londýnskou značkou Dramatic Records. Na albu doprovázeném sérií pohlednic i zašlých fotografií z Polaroidu je slyšet futuristická elektronická hudba dávno zapomenutých producentů, jako jsou Felix Uran, Klaus Pinter nebo Earnesto Rogers (podle textu v bookletu „památně vyhozený ze Stockhausenova semináře za to, že před Mistrem hrál repetitivní africké rytmy“).

Jejich kosmické symfonie zní jako kříženec mezi Raymondem Scottem, Klausem Schulzem a Tangerine Dream a nejspíše jen těžko ošálí někoho, kdo zná skutečnou žánrovou hudbu sedmdesátých let. Přesto je to velmi povedená kolekce, za kterou by se nemuseli stydět ani takoví Mordant Music. Kdo je ve skutečnosti autorem skladeb, se ale neví. Ať už to byl kdokoliv, dal si s vyráběním falešných stop hodně práce – k příběhu patří i falešné rozhovory umístěné na YouTube nebo vzpomínky pamětníků a čas od času se objevují i další zaručené důkazy. The Endless House Foundation je velmi pravděpodobně podobným konceptuálním vtípkem jako existence mysteriózního francouzského disco projektu Black Devil Disco Club, jejichž album z roku 1978 bylo zázračně objeveno před sedmi lety. Zatímco o jeho pravosti se dodnes vedou spory, o dekádu starší legenda ženské elektronické hudby Ursula Bogner (album Recordings 1968–1988) už byla před pár lety odhalena jako fantazijní výtvor německého producenta Jana Jelineka.

Bylo by ale příliš jednoduché napsat, že Dramatic Records vyrobili nevinný žert k pobavení fanoušků krautrocku a rané elektroniky. Báje o Nekonečném domu totiž především promlouvá o naší posedlosti minulostí. Kdo by chtěl ve fikcích Endless House Foundation vidět tradiční nostalgii po starých zlatých časech, tomu by se dostalo jen poloviny vysvětlení. Určitě není náhoda, že neznámý tvůrce umístil svůj příběh do východního bloku, který byl pro západní levicový antiestablishment vzorem naplňování snů myšlenkové avantgardy (byť to sami obyvatelé Východu v sedmdesátých letech cítili nejspíše dost jinak). Kantorův „dům slasti“ navíc připomíná utopické projekty disco subkultury, která v tanečních rytmech chtěla rozpustit majetkovou, rasovou i sexuální nerovnost. Projekt Nekonečného domu je potomkem těchto ideologií a jeho „rekonstrukce“ v roce 2011 pak příkladem nostalgie za snem, který jsme dobrovolně přestali žít.

Masově populární elektronická hudba se vždy hrdě hlásila k obrazům budoucnosti – od kompozic pro scifi filmy jako Zakázaná planeta (Forbidden Planet, 1956) až po kosmickou hudbu projektů Tangerine Dream a Amon Düül) – a spoluvytvářela ideu šťastných zítřků.

Za padesát let od uvedení seriálů Dr. Who (první série 1963) a Star Trek (první série 1966) se však mnohé změnilo a současná podoba elektronické avantgardy, jako třeba v apokalyptickém dubstepu, už nevypráví příběhy utopie, ale spíše budoucích dystopií rozpadajícího se světa plného válek. V historii jsme se často přesvědčili, že podobné vize mají sebenaplňující účinek, a možná, že k probuzení z všeobecné noční můry současnosti potřebujeme jen zase začít věřit v to, že jednou bude lépe. Otázka z názvu poslední skladby Jiřího Kantora Warum ist alles so schnell passiert? (Proč to všechno uběhlo tak rychle?) je symptomatická a dala by se převést na naši současnost: Proč jen náš sen tak rychle skončil?

Autor je hudební publicista.