Přeleželý, přechozený

Přinášíme nové práce básníka a výtvarníka Viktora Špačka, úpornou bilanci konanou pod pohledem nesoustředěného pozorovatele na střeše.

Zavěsit se za cíl

 

Ten podivný fígl vodních lyžařů.

Za něco se zapřáhnout

a přes tu nebezpečnou hlubinu

se prostě nechat přetáhnout.

 

Mezi

 

Takže tohle je život, který jsi chtěl?

Ale co vlastně žiješ?

 

Pořád mezi centrem a periferií,

mezi domovem a prací,

mezi mládím a stářím,

tohle mezi je jako kouř bez vůně a chuti

v bezrozměrné, bílé barvě nebe doby

mezi podzimem a zimou,

zimou a jarem,

v typické barvě tohohle

sice nepojmenovaného,

ale zato nejdelšího ročního období…

 

A v tomhle nezodpovědném,

mlhavě nedokončeném stavu

to musí jednou všechno skončit?

 

Ve službě

 

V knihovně, naproti výdeji ze skladu,

kde pracuješ,

jsou dveře se skleněnou výplní,

v jejichž odrazu se vždycky vidíš,

když neseš nějakému čtenáři jeho

objednávku.

 

U sebe doma v předsíni máš zase zrcadlo,

kde se vždycky vidíš,

když si neseš do pokoje na tácu jídlo,

které sis uvařil.

 

V obou případech vypadáš stejně.

Stejně shrbeně se hrabeš

nějakou temnou chodbou

zadního traktu života,

 

a neseš cosi někomu,

kdo netrpělivě klepe

prstem

na prázdný stůl.

 

Jaro

 

Secesní malíři jaro většinou znázorňovali

jako

mladičkou dívku, kterou někdo zrovna

roztočil a pustil

a ona takhle vlítla do obrazu,

z výstřihu vykasaná buclatá, rozkomíhaná

ňadra

jako odpověď na všechno.

 

A její výraz znamená,

že už nemusíš hledat k životu žádný

mandát,

protože je spousta světla

a že odteď už se neumírá.

 

Věřit tomuhle dětskému úsměvu nemůžu.

 

Jenže jsem taky někde četl,

že když se usměje dítě,

není v moci nikoho,

aby to neopětoval.

 

 …

 

A někdy je jako člověk

co přehodil batoh na druhou stranu plotu

a potom zjistil

že nahoru nevyleze

 

A teď úporně vzpomíná

co tam všechno měl

být někdy znamená

sám sobě chybět

 

 

Uklízet

opečovávat se

zvenčí

i zevnitř

s vášní bonsainisty.

Jako by pořádek

stál mezi mnou a rozpadem…

 

Ale odkdy se obličej vlkodlaka

odráží jinak

v naleštěném zrcátku

a jinak v kaluži?

 

Rezignace

 

Nemusíš se obviňovat.

Každý tak dopadne.

Každý nakonec pustí z ruky ten ocásek

života

a sedne si sám do hospody

před sebou dlouhý

zbylý

zbytný

večer

a v něm všechny zbývající

roky

jemně se vlnící

jak vrstvy kouře z cigaret…

 

Nemusíš se obviňovat..

Každý tak dopadne.

Tak proč tak uhranutě zíráš

na

s každou hodinou

houstnoucí účet?

 

Fronty

 

Tyhle chvíle bez obsahu

kdy se život zakoktá

a ty popuzeně čekáš

kdy už se vymáčkne

 

Tyhle únavně zbytečné chvíle

trýznivě vmezeřené

mezi to, co bylo

a to, co bude

 

Tyhle chvíle ani tady ani tam

tyhlety pomlky

pomlky bolestivé

jako vyražený dech

 

Ve frontě

 

A najednou jsem jasně viděl,

jak ho ukolébalo to čekání ve frontě,

ten nekonečný proud věcí,

pomalu postupujících po gumovém pásu,

ty robotické pohyby člověka u pokladny,

to pravidelné pípání,

jak vypnul,

jak se poddal a zanořil

do měkké nicoty,

do teplého moře,

které se rozlévá těsně

pod naším povrchem

a o kterém nikdo neví,

odkud a kam až dosahuje

a kolik času v něm za život strávíme…

 

Do tmy

 

Jak slepice

starostlivě

naklánět hlavu

natahovat krk

a házet to tam všechno

děti

milenky

pilulky

jak slepice

natahovat krk

a házet to do té tmy

jak minci pro štěstí –

a potom

starostlivě

kvokat

koukat

jedním okem

druhým okem

kdy to štěstí vyleze.

 

 …

 

Ve výseči okna

se mihnul pták.

 

Je to jen výřez.

 

Nevidíš, kdo ho vymrštil,

ani kam dopadne.

 

Ale nezdá se,

že by na tom záleželo.

 

Tak opravdové je to tmavé,

těžké mávnutí,

ten jediný vláčný pohyb.

 

Tak je to hotové a nerozdělitelné

a nepřepočitatelné

na vteřiny, hodiny a roky.

 

Zrcadlo

 

Obličej? Mohl by být kohokoliv.

Ale když se podíváš do očí

kohokoliv…

 

Ten samý chrchel představ, žádostí

a hlavně nejistoty,

když se udiveně díváš

do těch cizích vlastních očí,

které pomalu

rozevírá

údiv…

 

 …

 

Ve vzpomínkách?

Stromy, lidi, náměstí –

a místo mě jen bílé místo.

Bůhví, co se tam kdy dělo.

Ale drží to.

Svět trvá

a drží.

Jako když sádrový límec drží

polámaný krk.

 

Teď a tady

 

Teď, tady,

nevím, neřeknu,

víří to všechno,

nevidět pro prach…

 

A až se to usadí?

Třeba ve vzpomínce?

Tak to už vůbec,

je to ten prach…

 

 …

 

Odsuď pocuď, můj pokoj – tvůj pokoj?

 

Možná spíš jeden skrz druhého,

jako když se přepouští čaj

skrz kostku cukru mezi zuby –

anebo skrz hroudu soli.

 

A prostory?

 

Pořád mezi Prahou, Londýnem a Paříží

zvenčí to vypadalo jako na dálky bohatý

život.

A přitom to celé strávila

v těsném prostoru

mezi jeho dobrou a špatnou náladou.

 

Ale už žádné

 

…dupání po chodbách,

chechtání v předsíni,

podivné převleky,

veselé večírky

je ticho

 

a všemi věcmi pokoje

jako otlak

promodrává

přechozený život.

 

Člověk na pavlači

 

Zatímco pracuju na dvoře,

nade mnou na pavlači stojí nějaký člověk.

Nevím, co vidí,

když se na mě dívá.

Ani nevím, co si o tom myslí.

A nebudu to nikdy vědět.

Ale přesto se najednou přistihnu,

že s tím kolečkem jezdím rychleji,

lopatou hážu razantněji,

že se prostě tvářím jako ten,

kterému to jde všechno pěkně od ruky

a uvědomím si,

že mu vlastně dělám představení

a že si ho patrně

děláme navzájem.

 

To poslední ovšem není až tak důležité.

Podstatnější pro mě je,

že na té pavlači

(anebo kdekoli jinde)

pokaždé někdo je.

A že já se tady,

patrně už navždycky

(a patrně tak jako všichni)

budu stále pro něho o cosi snažit

pod jeho záhadným,

neproniknutelným,

nepochopitelným pohledem.

 

 …

 

Ale ať ho bereš zdola nebo shora,

ať měníš clonu a dobu expozice,

to křoví má tak divné větve,

že to nevyfotografuješ –

vždycky je ostré jenom zčásti

a z druhé části rozmlžené.

Ale není to v tobě,

a ani v technice,

je to v tom samém.

Tak se s tím smiř.

Tak to tak nech.

Na světě jsou zřejmě věci,

co prostě jsou rozostřené.

 

Hala

 

Ta hala, když se do ní vešlo,

vždycky úplně duněla plechovým prázdnem.

A vždycky jsem měl pocit,

jako by se na mě s nedůvěřivým,

skeptickým očekáváním dívala

a ptala se,

tak čím mě zaplníš?

Tak co mi předvedeš?

 

Ale dnes, když jsem otevřel dveře

a vešel,

téměř mě hned zase vystrkal

nepříčetný řev.

 

Kolega s někým telefonoval.

„Můj zapalovač!

Koukej ho vrátit,

to byl

můj zapalovač!“

 

A hala byla plná

A co teprve on.

 

A já jsem se podivil,

čím vším se dá také zaplnit

taková plechová hala,

uštěpačně dunící velikým prázdnem

jako mých pětatřicet let.

 

Nový začátek

 

Kolem poledne na mě někdo zvonil

ale otevřít jsem nešel

nikdy neotvírám na neohlášené návštěvy

ani když se náhodou probudím

což se mi teď bohužel stalo

bolel mě přeleželý krk

 

Ale pak jsem zaslechl na chodbě hlasy

asi to bude sousedka

řekl jsem si

zase bude slídit

jestli jsem ji nevytopil

 

Tak jsem tedy otevřel a šedivé poledne

se překvapivě rozzářilo

jako umělý vánoční stromeček

bodrostí dvou padesátníků

 

Stáli tam restituenti našeho domu

viděl jsem je poprvé

měli v tváři výraz jako učitel

co zrovna nastoupil

a ještě si myslí

že to s žáky půjde po dobrém

 

Říkali že je rozbitý zámek

ale že ho nechají vyměnit

že to příští den k večeru bude v pořádku

a že nechají všem klíče ve schránkách

že je to první věc

co tu chtějí zařídit

abychom spolu dobře vycházeli

že je to náš společný začátek

že mě rádi poznali

vypadali

že mně chtějí třást rukama

 

dal jsem ruce do kapes županu a 

díval jsem se na souseda

byl z toho roztřesený stejně jako já

díval jsem se na něj a říkal jsem si

tak takhle vypadá kašel za zdí

 

Potom odešli a já zalezl do postele

a díval jsem se na tapety

ale druhý den jsem se šel přece jen podívat

schránky byly prázdné

je už jsem nikdy neviděl

a zámek nikdo nikdy nevyměnil

 

Převrhla se květina

 

Možná měla malý květináč.

Anebo moc rostla.

Kdo ví, co se tu dělo

v tomhle tichém pokoji,

kde se čas neměří hodinami,

ale narůstáním tíhy.

 

Teď leží napříč pokojem

jak železná závora.

Jako tvoje tichá slova,

že se mnou nemůžeš dál žít.

 

Kdo ví,

co se tu dělo,

když jsme tu nebyli.

 

 …

 

Ten okamžik

kdy kajakáři pochopí

že to proti proudu skutečně nepůjde

a unavení

prázdní

ukolébaní

tím náhlým tichem

jen mlčky sedí

a oddechují

a sledují

jak začínají couvat

jak si je ten pomalý

tmavý

těžký proud

začíná stáčet

a rovnat podle sebe.

Viktor Špaček (nar. 1976 v Praze) je básník a výtvarník. Vystudoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera). Vystavoval na skupinových i samostatných přehlídkách v Česku i v zahraničí. Vydal sbírky Zmínky a případky (Literární salón 2007, v A2 č. 19/2008 recenzoval Tomáš Samek) a Co drží Nizozemí (Agite/Fra 2011, v A2 č. 7/2011 recenzoval Jan Štolba). Jednotlivé básně mu vyšly ve francouzštině, italštině a angličtině, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Petr Král, překladatel Antonio Parente, Mimesis 2010). Pracuje jako knihovník.