Návštěvník rumunského pavilonu na Benátském bienále může mít v první chvíli pocit, že v expozici řádil nějaký vandal. Přes projekce a fotografie se táhne souvislý pás nedbale nasprejovaných slov. Jejich obsah ovšem nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o integrální součást díla. Toto spontánní gesto kriticky reagující na způsob, jímž je umělecké dílo (dez)interpretováno institucionální prezentací, lze přitom považovat za nečekané naplnění původního kurátorského záměru, tedy „performování historie“, nikoli ve smyslu jejího předvádění, ale faktické realizace prostřednictvím performativního aktu.
Kurátorská koncepce Marii Rus Bojanové a Amiho Baraka vedle sebe staví díla tří umělců: nestora rumunského body artu Iona Grigoreska a dvojice Anetty Mony Chişy a Lucii Tkáčové. Prostřednictvím tohoto mezigeneračního a nadnárodního výběru měl být realizován ambiciózní záměr, popsaný v tiskové zprávě jako pokus o reflexi „výzev a paradigmat společných postsocialistickým zemím východní Evropy“.
Ponechme nyní stranou poněkud vágní vyznění takto definovaného cíle. Ať už byl původní projekt jakýkoli, výsledek názorně ukazuje možnosti opozice vůči mechanismům, které umělecké dílo zasazují do institucionálního kontextu a potvrzují (respektive vytvářejí) jeho (komerční) hodnotu. Trojici umělců zjevně nespojovala jen kurátorská volba, ale rovněž pocit nespokojenosti s výslednou podobou instalace a s tím, co považovali za manipulaci ze strany kurátorů. Intervence se zrodila v den vernisáže a měla podobu ikonoklastického „přeškrtnutí“ vystavených děl následujícím textem: „Kurátor sází na umělce, nikoli umělec na kurátora. Všechno, nebo nic. Poslání, nebo ambice. Dohoda, nebo konflikt. Důvěra, nebo ovládání. Obchodovat, nebo cítit. Risk, nebo merkantilismus. Požadovat zpět, nebo strpět. Peníze, nebo víc. Křičet, nebo šeptat.“ Slogany bylo možné interpretovat jako reakci na zkušenost umělců s kurátory, či –v širších souvislostech – jako komentář k postavení umělce v kontextu uměleckého provozu. Nejzajímavější je však podle mého názoru výklad, který hledá paralely mezi uměleckým gestem vzdoru a situací jednotlivce v současném neoliberálním světě.
Přestože se – aspoň po ideové stránce – jednalo o kolektivní akci všech tří umělců, v jistém smyslu navazovala performance na dílo 80 : 20 Anetty Mony Chişy a Lucii Tkáčové realizované na fasádě pavilonu. Prostřednictvím dvou seznamů autorky shrnují 20 % důvodů, proč se nezúčastnit Benátského bienále, a 80 % důvodů, proč naopak nabídku k účasti přijmout. Poměr 80 : 20 odkazuje k tzv. Parettovu pravidlu, podle kterého je 80 procent následků způsobeno 20 procenty příčin, nicméně konkrétní forma připomíná spíše postupy selfmanagementu, redukující rozhodování na prostou evidenci pro a proti. V tomto případě je však rozhodování ztíženo tím, že mnohé důvody „pro“ mohou být chápány jako argumenty „proti“ a vice versa. Dílo ukazuje paradoxní situaci institucionální kritiky. Přestože důvody k odmítnutí účasti a „neopouštění místa na barikádách“ jsou zjevné, umělkyně se rozhodly vystavovat a přitom podrobit kritice mocenský kontext bienále, které považují za doménu „bílého muže“, potvrzující „hegemonii Západu“. Možnost kritizovat status quo byla pochopitelně jedním z důvodů pro účast, stejně jako feministická strategie „pussifikace“ bienále (v angličtině „pussy“ = „kočička“ nebo „píča“). Vyznění díla 80 : 20 je přinejmenším ambivalentní: kritické i konformní, radikální i záměrně bagatelizující (jedním z důvodů k odmítnutí participace je například to, že umělkyně nemají co na sebe). Na druhé straně intervence v prostorách pavilonu je daleko nesmiřitelnější a jednoznačně kritická. Umělci svou akci nekonzultovali s kurátory – což bylo i přes absenci relevantní tiskové zprávy zjevné z toho, že kdosi smyl sprej z obrazovky LCD televize – a dali přednost konfliktu před dohodou. V rámci možností tak usilovali o opětovné přivlastnění díla, které se jim „odcizilo“ v průběhu instituciální manipulace, a poukázali na to, že ve světě umění i v běžném životě hrají roli nejen idealistické pozice, ale i otázky moci a komodifikace. Gesto vzdoru, které by mohlo být z hlediska dotčených kurátorů považováno za podraz nebo dětinské vyřizování účtů, má zřejmě obecnější platnost a ukazuje možnosti i limity rezistence vůči silám, které si sice nemůžeme podrobit, ale je jim možné (a podle někoho nutné) vzdorovat tím, že poukážeme na způsoby, jimiž si podrobují ony nás.
Autorka je kurátorka a teoretička umění.