Dobrý táta proti diskriminaci - galerka

Nepochybně existují i tolerantnější společnosti, než je ta naše, nicméně při zběžném pohledu se zdá, že vztah Čechů k takzvaným sexuálním menšinám je v zásadě „pasivně tolerantní". Tento aspoň na první pohled bezproblémový přístup většiny dosvědčil i pokojný průběh letošní první pražské Pride Parade. Zatímco na Slovensku byli účastníci loňského duhového pochodu přivítáni slzným plynem a kamením, Prague Pride připomínala svou bezstarostnou atmosférou karneval. Extravagantní drag queens a rodiny s malými dětmi kráčely pospolu. Kritika pražského „pochodu hrdosti" a jeho zastánců z úst bývalého prezidentova mluvčího Petra Hájka, tehdejšího ředitele personálního odboru ministerstva školství Ladislava Bátory a posléze i prezidenta Klause nicméně ukázala, že zmíněná pasivní tolerance má své limity. Je jistě smutné vědět, že v čele českého státu stojí člověk předstírající, že termín deviace ve spojení s homosexualitou je hodnotově neutrálním pojmem, a relativizující tak hluboké pohrdání a odpor, který někteří jeho podřízení vůči „deviantům" pociťují. Ještě smutnější však je, že Hájkovy či Bátorovy názory na to, co je „proti přírodě", sdílejí v Česku mnozí. Nepůjdou kvůli tomu házet po účastnících průvodu shnilá vejce, ale neradi vidí, když někdo dává příliš okatě najevo, že nukleární heterosexuální rodina s tradičně rozdělenými genderovými rolemi není jediným žádoucím a přirozeným uspořádáním lidské společnosti.

Stejně tak queer filmový festival Mezipatra, jehož dvanáctý ročník věnovaný Cestování v čase brzy odstartuje v Brně, může sloužit společnosti jako příslovečný lakmusový papírek míry tolerance. Přitom už teď před slavnostním zahájením se organizátoři potýkají s problémy. Ty nastaly, když Česká televize jakožto hlavní mediální partner Mezipater odmítla odvysílat festivalovou znělku před desátou hodinou s odůvodněním, že by mohla pohoršit starší diváky. A co že mělo být zdrojem pohoršení? Znělka Mezipater v režii Tamary Moyzes je pojatá jako futuristický teleshopping inzerující speciální pánský korzet nazvaný „Dobrý táta", s jehož pomocí mohou tatínkové v budoucnosti pohodlně kojit své ratolesti. Oním pohoršujícím prvkem znělky měl být moment, kdy otec v podání české drag queen Chi Chi Tornádo přikládá kojeneckou láhev ke rtům dítěte. Na tyto záběry kojícího „táty", které by podle právníků z České televize mohly být považovány „za degradaci a zesměšnění přirozeného kojení", si teď budeme muset počkat do desáté hodiny – stejně jako na explicitní zobrazení sexuálního styku nebo brutálního násilí.

Přičinlivé gesto České televize (sice se ještě nikdo neozval, ale mohl by) ukazuje citlivé místo české společnosti. Problém nepředstavuje jen samotné kojení, ale především „nepřirozenost" homosexuálního páru vychovávajícího děti. Koncept „přirozenosti" splývá v tomto pojetí s povinnou heterosexualitou, která jediná má na tento status nárok. Proto je tedy obraz pánského „kojení" přesouván z hlavního vysílacího času v době, kdy je veřejný a mediální prostor doslova zahlcen obrazy sugerujícími sexuálně dostupná ženská těla. Zatímco žena coby objekt roztouženého mužského pohledu potvrzuje status quo heterosexuální společnosti, zobrazení homosexuál­­ního rodičovského páru je pro společnost stále ještě výzvou. Nutno však zdůraznit, že nikoli hrozbou. Na rozdíl od Petra Hájka se nedomnívám, že by kojící muž z letošní znělky předznamenával příchod světa, v němž „klasická rodina již nehraje žádnou roli. Světa, v němž sexuální či jakákoli jiná deviace je povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný pokrok." Naopak považuji za nutné nahlédnout společenskou konstruovanost samotného termínu „přirozenost" a zároveň rozšířit kategorii toho, co lze považovat za normální. Přehodnocení nedotknutelné a neměnné „přirozenosti", jak si ji představuje Petr Hájek, totiž ve skutečnosti otevírá cestu k nastolení společnosti, která bude daleko pestřejší, tolerantnější a ve výsledku životaschopnější. Umožní příchod doby, v níž se možná naplní prozatím alibistické tvrzení Václava Klause a pojem „deviant" přestane mít cejch zvrácenosti a stane se neutrálním označením odchylky od většinové normy. V současné době je patrně jediným zastáncem tohoto deviantního názoru sám prezident.

Autorka je kurátorka a teoretička umění.