Průběh státní maturity vzbudil vášně i mediální debaty vcelku očekávatelné. Ministr a úředníci hájili průběh, jenž se jim jevil takřka jako svatý obrázek, opozice všech sort dštila oheň pekelný, byť světelné meče, které vytáhla, připomínaly ty z plastu a na baterie. V celém tom kolotání bitvy o budoucnost vzdělání i stamiliony, které se na státní testování vynaloží, však svou pěknou rolí zaujala společnost EDUin a její „odborný konzultant“ Tomáš Feřtek.
Pan Feřtek prokázal své schopnosti už tím, že se rozhodl medializovat své názory v Lidových novinách, kde se už před pár lety rozhodli pojmout rubriku komentářů a diskusí tak, že jde hlavně o to prezentovat výrazný a nečekaný názor – hlásat může člověk sebevětší kravinu, ale vychází-li tato kravina z pevného přesvědčení, je vítanější než argumentace, o interpretaci problému ani nemluvě. Vítězem v pomyslné soutěži o největší pitomost, kterou redaktor spáchá, je pro mne v tomto měsíci titulek článku Marty Švagrové-Bystrovové o výstavě normalizačních fotografií: „Jak jsme žili? Radši se ani nedívejte.“ Proč se vůbec píše o něčem, na co se dívat nemáme, a proč článek nabízí obrazovou galerii, zůstává záhadou redakční politiky tohoto listu.
V polovině června pan Feřtek v Lidových novinách nabídl rozbor pěkně nazvaný „Dobeš vs. Bajza, příběh jedné úlohy“, v němž se jádrem sporu stala maturitní otázka ohledně toho, kdo mluví v citátu z Poláčkova vyprávění Bylo nás pět. Úryvek popisuje vypravěčův pobyt v peřinách, při němž si vyprávějící Petr Bajza představuje, že je krtkem či jezevcem; maturitní otázka se pak ptala, kdo mluví, a očekávala, že každý adept maturitního vysvědčení odpoví, že vypravěč. Pan Feřtek ovšem medituje a vidí problém jinak: „Ten, kdo knihu dobře zná, by mohl zvažovat, jestli ji nelze považovat třeba za vzpomínku Karla Poláčka na mládí, kdy převtělen do hrdiny Petra Bajzy popisuje dění na malém městě.“ Čili že tu mluví také autor, který se projektuje do postavy. Tím chce zpochybnit odpověď správnou (mluví tu vypravěč) a doložit, že celý maturitní test je obdobně vratký a špatný, neb, jak správně podotýká, „správná odpověď musí být vždy jen jedna“. Milý pane Feřteku, to by ale pak v přírodopisu mohl někdo zapřemýšlet a říct, že plži a mlži, které dobře zná, jsou si navzájem bližší než hlavonožci, a proto je celé členění měkkýšů na třídy nesmyslné, a že odmítá, aby z toho byl zkoušen. Ano, Karel Poláček se jistě mohl projektovat ledaskdy ledaskam. Ale jak poznáme, že teď se do Bajzy v textu projektuje a teď už zas ne? I kdyby to někomu napsal a korespondence se zachovala, co by to mohlo znamenat, že se projektoval? Projektoval se zcela (že se jako stal na chvíli Bajzou), nebo jenom tak trochu, bokem, napůl? A nemohl se také zároveň projektovat do Zilvara z chudobince? Byl dost chudý na to, aby toho byl schopen? Mohl se také projektovat do otce Bajzy? Do paní Bajzové by se projektovat také mohl, anebo se z muže do ženy dokáže promítat jen transvestita? Zkoušel si Franz Kafka, jaké to je, být nestvůrným hmyzem, když takto transformoval Řehoře Samsu?
Jakmile rozjedeme takovýto řetězec pochybností, klademe otázky, na něž literární věda neumí reagovat, stejně jako astronomie neumí reagovat na laikův úžas, jaká že závrať jej popadá, když se kouká do hvězd. A není to tím, že by literární věda byla blbá; blbost se ztělesnila v „selském rozumu“ toho, kdo mluví o odborných věcech literárních prostě proto, že sám taky knihy četl a na gymnáziu se literaturu učil. To je totéž, jako kdybych se na vesnici nabízel, že sousedům zabiju prase, mrtvolu rozbourám a jitrnice udělám, protože rád pozoruju v zoo zvířátka a na gymnáziu jsme pitvali žížalu.
S obdobným „selským rozumem“ odborného konzultanta by šlo zpochybňovat matematickou propozici „Nechť A je větší než 1“ poukazy na to, že dobře známe případy, kdy A bývá o hodně menší. Šlo by bojkotovat výuku o přímce, protože to, co pedagog namaloval, se nejeví jako úplně přímé. Jde prostě jen o dohodnuté pravidlo, že ve verbálním vyprávění mluví buď vypravěč, anebo postava. Autor mluvit nemůže, protože text je dvourozměrný, a autorské panděro se do něj tudíž nevejde. Ale jde o pravidlo, které potřebujeme, protože jinak věci přestanou dávat smysl a nepůjde o nich smysluplně mluvit vůbec. Máme-li připustit, že se autor Poláček promítl do vypravěče Bajzy, a že tudíž Bajzovými ústy mluví autor, musíme pak pro arcibiskupská a biskupská gymnázia jako správnou odpověď připravit i variantu, že v onom úryvku mluví Bůh; vždyť je to celé geniálně sepsané a takových výkonů by bez boží pomoci přece člověk nemohl být schopen. Žvásty o převtěleném Poláčkovi by nás dovedly do situace, kdy při domácí četbě Bezručova verše „Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst“ budou nebozí středoškoláci volat k bardovi do Beskyd záchranku. Mám-li přistoupit na to, že se Poláček projektoval do Bajzy, je to úplně totéž, jako kdybych z faktu, že v expertním panelu EDUin funguje pan Šteffl, ředitel společnosti Scio, jíž by se maturitní státní zakázka jistě hodila, vyvozoval, že celý ten humbuk má nějaké ekonomické pozadí. Vytvářel bych ničím nedoložitelné spekulace. A takovéto spekulace prosazuje náš konzultant jako správné odpovědi.
Opakuju to tu už poněkolikáté, ale aspoň ilustrativní příklad je opět nový: do odborných věcí z humanitních a společenskovědních oblastí v této zemi bez skrupulí mluví lidé, kteří v dané oblasti nerozumějí ani zblu. Že se takto jako hlupák prezentuje i někdejší velice dobrý novinář, je snad i zajímavým hlavolamem. Nicméně stejně jako nepronikneme do nitra Poláčkova z hlediska toho, kam všude se nám mohl promítat, nelze proniknout ani do nitra páně Feřtekova a spatřit, proč se dobrovolně na veřejnosti stává šaškem.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.