Zase léto, čas cest. Nevím ovšem, kdy podnikl svou cestu do Japonska Petr Hrbáč, lékař, básník, prozaik a botanik. Ono bylo těch cest víc. Už před pár lety začaly probleskovat zprávy o Hrbáčových japanologických studiích, později o výpravách do Japonska a o básníkově okouzlení z něho. Okouzlení – slabé slovo. Spíš osudové uhranutí. A teď je tu básnická kniha Jak plyne čas, jejíž titul je na obálce vyveden i v křehkých japonských znacích. Cestovní básně z Japonska. Verše jsou čas od času proloženy slovy a spojeními v japonských znacích, dokonce je tu celá báseň v japonštině, nepřeložená. Hrbáč navíc nezapře člověka zkoumavého, a tak má hutná sbírka i solidní vysvětlivky.
V Japonsku jsem byl dohromady asi tři dny. Totiž při přestupu z jednoho dálkového letu na druhý, kdy jsem využil příležitosti a dlouhá dřepění v sedadle jsem proložil krátkou vizitací opačného konce světa. Čili nic, co bych chtěl srovnávat s důkladností a vášní Hrbáčových cest. Přesto se mi nad jeho sbírkou vrátil můj tehdejší prchavý a roztoužený úžas. Zvláštní hebkost šedého večera v městečku Narita; bílé rukavičky postaršího řidiče mikrobusu; nahloučené stříšky; pět úředníčků v oblecích, skloněných nad bonsají ve výkladní skříni… Vrátil se mi pocit (jistě i sugesce, ale nešť), že vše, včetně houštin u silnice (kde šinou se auta vlevo), patří jinému světu, jiným silám – vlídnějším, tajemnějším? Ostatně už na palubě letadla běžel mezi ostatními „západními“ filmy i jeden japonský. Každý cestující měl před sebou na opěradle malou obrazovku a promítal si, jaký film kdy chtěl. A zatímco v různých fázích letu běžely na většině obrazovek honičky, přestřelky, hádky či adolescentní romantika, na „japonském“ kanále se míhal úplně jiný svět, úklony, drobné krůčky, sepjaté ruce, slzy, prosby o odpuštění, úpěnlivá pokora…
Japonsko neznám, jeho vizi si skládám z letmých útržků. Zdá se mi ale, že naprosto chápu, proč mu Hrbáč propadl. Mám pocit, že rozumím i té otevřenosti, s níž chce svou vášeň sdělit. „Zoufale miluji Japonsko/ neutuchající láskou/ i když ve svém věku/ bych se měl již pomalu stydět…“ Nejde tak docela o Japonsko. Fascinuje mě, že je tu muž po padesátce, před nímž se daleko na druhém konci světa náhle rozprostřel nový, „pravý“ domov. Je to možné? Záhadná, svůdná, osvobodivá představa. A svůdná, uvolněná a úžasná je sama Hrbáčova kniha, která „zoufalou lásku“ volně, procítěně črtá a zachycuje.
Pro mě je to zajímavé dvojnásob. Před časem jsem totiž v recenzi na předchozí básníkovu sbírku Čekali utrousil něco v tom smyslu, že mi tu jaksi chybí více citové otevřenosti. Teď ale Petr Hrbáč napsal knížku, která citovou otevřeností snad úplně přetéká! Něha, oddanost, privátní přiznání a vyznání, pošetilé výkřiky… „Jsem znechucen parkovišti u hotelů/ a okouzlen rozvrácenými bambusy…“ Jinde přímočarý, „dětinský“ povzdech, plný hladu vůči nově nalezenému domovu, jejž návštěvník bude muset opustit: „Proč se musím vrátit?“ Před cestovatelem vysvitlo vše podivuhodně jasně: „Jsem daleko od domova/ ten sem přesto vtrhl…“
Co je to za zvláštní návrat domů? Poutník je vytržen z času a ze sebe: „Nevidím svou minulost ani budoucnost.“ Ale zároveň je tím pádem též znovu vtištěn do času a svého jiného, dalšího nebo snad pravého já. Stará píseň obnovy; návrat k sobě skrz jinakost: „Mé staré totožnosti/ …/ Na chvíli ztracen/ jakoby omládnu,/ nevím, co chci vlastně najít/ a vznášel bych se/ nad mohutnými kamennými vlnami…“ Svůj slastný zmatek básník neváhá zpříma rozvádět. Vzápětí ale nechá rozjímání a jen si sám pro sebe útulně „mručí“. Je z něj blažené zvíře; po lijáku se otřepe jako psisko, zamručí jako opice. Šťastně trčí před školními dítkami, jež se ho na něco vyptávají, jako „cizí, ošklivý princ, jakýsi přiškvařený bodlák“. Sám sebe uvádí na scénu s rozšafným požitkem, přičemž ale toto zahlédnutí sebe sama může nabrat úžasné, nahé, „božské“ obrysy: „V naléhavém odpoledním slunci/ jsem roztřpytěným chodcem,/ nikoliv cizincem.“
Kolik je tu zvolání, oslovení! Volavce básník svěřuje jisté pošetilé, nezáludné přání: „Volavko v půvabném řečišti,/ chtěl bych zde po ránu v pondělí/ navštívit drogerii!“ Jindy prostě vyhrkne: „Leťte, tykadla a brvy!“ Celou báseň zasvětí městu Okajamě; hovoří k ní, vskutku ji vzývá, otvírá se jí, až po závěrečné: „Okajamo, stýská se mi, a ty to víš.“ A ovšem mluví důvěrně i k moři, dokonce mu, zase s tichým dětským nadšením, vysvětluje cosi o něm samém, bezelstně mu nabízí své pochopení. „Vím, moře, pospáváš tady u všeho/ a dýcháš i za zemřelé.“ Moře je vděčný, vytrvalý posluchač.
Toto vše je promíseno barvami a chutěmi, chvílemi a mžitky zážitků, vjemy a jejich místy docela podivuhodnými básnickými zápisy. Taky tu prší a bolí nohy, jsou tu rostliny, „jaké u nás nerostou“, a také plno lidí: vlídný mladík, kuchtíci v zástěrách, pyšný otec se synem, chlapi srkající nudle, vnuk s rozložitým dědečkem: „Oba jsou krásní jako/ poslední otisky/ sňaté starým tajfunem/ z lepých prstů léta.“ Poněkud starosvětská, bezstarostná, ve své uvolněnosti až lehce potměšilá či „opilá“ otevřenost a procítěnost mě vábí, rád se jí poddávám. Závidím básníkovi jeho hebký staronový domov. Jeho ostrovy. Strhává mě svým vlastním vytržením nad cestami, jež před ním zatáčejí a uhýbají, nadšením z krámků, polévek anebo vyšlehnuvších bambusů, z rašple pouličního křiku: „Iraššaimaséééé!“ Jsme doma! Jásám i nad „kávou v plechovce“, již si básník dá; přesně taková mi kdysi vypadla z pouličního automatu v „mém“ přestupním Japonsku.
Taky se o básníka trochu chvěju, aby se docela neztratil… A vlastně nevím, co tím myslím. Zdá se totiž, že nelze nic dělat. Básník krčí rameny a sklání hlavu spolu s haidžinem, žebravým mnichem Santókou Tanedou, po němž opakuje: „Jsem jenom směšný pocestný, neumím žít jinak nežli na cestách.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Petr Hrbáč: Jak plyne čas. Weles, Brno 2011, 110 stran.