Rabující mládež v britské metropoli vyvolala nejen u Britů vlnu nevole. Zdánlivě nepochopitelné násilí může mít ale zcela konkrétní příčiny. V pozadí drancování lze vidět především současnou redukci sociálních programů, ale také jejich dlouhodobou nedomyšlenost. Osobní pohled na věc přináší autorka, která se v Londýně věnuje sociální práci.
Nedávné nepokoje mne nezaskočily. Daly se očekávat mnohem dříve. Byla jsem překvapená, že nenastaly už loni na podzim, poté, co současná vláda Davida Camerona představila plán na snižování výdajů na sociální sféru. Ukázalo se ale, že chvíli trvá, než si lidé uvědomí, o co vlastně přicházejí a že se snižování týká právě jich.
Jak se dělá rodina
Labouristická vláda v třináct let trvajícím programu regenerace veřejných služeb zdecimovaných thatcherismem neustále zvyšovala rozpočet na sociální sféru. Někteří komentátoři – a nejen ti napravo – ke konci labouristické éry poukazovali na vysokou míru regulace rodinného života, hlavně v oblasti výchovy a péče o děti. Stejným tempem, jakým bylo rodinám, zejména těm různě znevýhodněným, postupně odebíráno právo vychovávat děti podle svých představ, úřady zřizují všemožné volnočasové aktivity – od kursu dobrého rodičovství až po různé kluby, které držely mladé lidi mimo ulice města. Pro mnohé rodiny byly tyto služby víceméně povinné.
Například londýnská městská část Camden je známa obrovskou sociální nerovností. Není těžké setkat se tu s dětmi a mladými lidmi, kteří jsou v pravidelném styku se sítí „svých“ sociálních pracovnic, pracovníků s mládeží, pomocných učitelů a pracovníků v oblasti volnočasových aktivit. Tak se dítě může ocitnout již od brzkého rána v klubu, který nabízí snídani a hru, poté je ve škole při výuce podporováno jedním zvláštním učitelem, aby stačilo svým „rychlejším“ vrstevníkům. Po škole mu je nabídnut oběd ve školní jídelně a po obědě je odvedeno do kroužku, kde si s pomocí pracovníků udělá domácí úkoly. S rodiči se mladý člověk setká až večer, a to ještě může počítat s tím, že se do rodiny přijde podívat sociální pracovník, aby zjistil, jestli je vše v pořádku. Pokud by se snad rodiče pokusili něco dítěti zakázat, zvýšili hlas nebo na něj vztáhli ruku, má zavolat na policii nebo na linku bezpečí, kde je každý takový telefonát podle závažnosti vyšetřován. Rodiče jsou pak buď pokáráni, nebo musejí absolvovat další kursy rodičovství. Sociální pracovník začne rodinu sledovat ještě pečlivěji. Výchova, která je jednou shledána nedostačující, je v silném a odhodlaném sociálním státě nahrazena množstvím obecních výchovných služeb. Dobro, kterého se tak má dosahovat, je zřejmé. Mnohem méně patrné jsou však nezamýšlené negativní důsledky těchto dobře myšlených projektů.
Pestrobarevné vyloučení
Pro povahu britských poměrů je významné, že všechny popsané aktivity jsou zdarma, pokud dostanete „předpis“ od odboru sociálních věcí. Pokud však rodiče mají příjem, musejí za všechny aktivity platit. Dost možná by se pro jejich dítě ani nenašlo místo a s největší pravděpodobností by o takové místo stejně ani neměli zájem. Čím více jsou nuceni platit za rozličné služby, tím více se totiž cítí být příslušníky střední vrstvy, a tak si ti, kteří se snaží dostat výše, rádi připlatí za soukromé školky, školy i jiné aktivity pro děti. Podobně jako u jiných veřejných služeb mají tedy přednost a vlastně i výsadní právo děti ze znevýhodněných rodin. Důležité je, že v žádném případě nejde jenom o rodiny z etnických minorit. Camdenské sociální vyloučení je pestrobarevné, i když stejně jako jinde trvá přes několik generací a určuje příležitosti a aspirace mladých lidí.
Minulé léto se s příchodem nové vlády věci začaly měnit. Odstrašující příklad Řecka nebyl efektivním zdůvodněním škrtů veřejných služeb jenom v Česku. Britské obce sice vybírají své místní daně, přesto se jich škrty výrazně dotýkají. Jako jedna z prvních tedy vzala za své většina aktivit na podporu rodin. Kroužky byly rozpuštěny, pracovníci s mládeží museli opustit svá pracovní místa. Začalo se mluvit o nutnosti „motivovat“ nezaměstnané k práci tím, že se jim seberou či značně sníží dávky. O letních prázdninách se místo podpůrných táborů a aktivit dostavila chudoba, zlost, nuda a mobilní telefony Blackberry, které se staly oblíbenou značkou nejen pracovníků, ale i deprivované mládeže, jež se s jejich pomocí domlouvala na dalších riotech.
Deprivace mladých
Rabující mladí lidé, které jsme viděli na obrazovkách, nebyli „migranti“, jak se o nich zmiňovala i česká média. Byli to převážně britští občané (někteří z řad druhé či třetí generace přistěhovalců), kteří ztratili nebo nikdy nezískali naději, že by se vlastním přičiněním mohli dostat z pasti chudoby a deprivace. Mnozí neměli co ztratit už na začátku nepokojů. Už dávno vyrůstají v rodinách, kde chybějí finanční prostředky, schopnosti, znalosti, vzdělání a zázemí. Procházejí školním systémem, který představuje v mnoha oblastech spíše nástroj k udržení veřejného pořádku než nástroj vzdělávání. Jejich kriminální přečiny často nenásledují žádné mimořádné represe. V průběhu „nepokojů“ zůstávala policie poměrně dlouho zaskočena a mladí zažili obrovské dobrodružství spojené s mocí, kterou by asi za jiných okolností těžko kdy vůbec okusili. Následujících několik dní se nesetkali se žádnými negativními následky svého chování. Navíc poznali sílu davu a namísto vzájemných potyček rozdrobených místních gangů se teď bojovalo společně, ovšem těžko říct, proti čemu či komu. Veřejné obvinění systému nezaznělo a pouze pár jedinců se nechalo slyšet, že se jedná o protest proti bohatým majitelům obchodů.
Těmi „bohatými“ protivníky se bohužel v mnoha případech stali drobní obchodníci a trafikanti. Deprivace mladých je taková, že již nejsou schopni ani rozeznat, co je skutečné bohatství a moc a co jen těžce vydřené živobytí. Řada z těch, kteří pocházejí z nejchudších částí Londýna, pravděpodobně nikdy nenavštívila okrajové části města, kde se bohatství mísí s estetikou, která je jim naprosto cizí. A tak jsme namísto luxusních a drahých butiků většinou viděli vyrabované obchody s levnou elektronikou a oblečením.
Odplata, která následuje, bude tvrdá. Rabování a drancování bez politického motivu nedává veřejnosti žádný smysl. Slovy Davida Camerona šlo o čistě kriminální akty. Krize nekrize, britské heslo v těžkých dobách znělo a zní „Keep calm and carry on“. Současné drancování se tak naprosto odchyluje od britské mentality (pokud něco takového vůbec existuje). Obyčejní lidé nechápou, jak se to mohlo stát, a mají drancující mládeži za zlé, že si ničí svoji vlastní komunitu a místo, kde vyrostli. Lze očekávat, že za rétoriky současné vlády, stejně jako za stavu veřejného mínění, se škrty a prohlubující se chudoba v superkonzumní společnosti nestanou tématem zásadní diskuse. Jednoduchá kriminalizace celé záležitosti vytváří z londýnských nepokojů věc osobní odpovědnosti a je účinnou strategií, díky níž přestávají být širší souvislosti nepokojů relevantní.
Autorka žije v Londýně, pracuje jako sociální pracovnice.