Díky vládnímu návrhu ústavního zákona se do veřejné debaty vrací téma přímé volby prezidenta republiky. Má docela velkou podporu mezi obyvateli a z parlamentních politických stran se s ní momentálně asi nejvíce ztotožňuje ČSSD. Myšlenka jako taková jistě není zavrženíhodná. Co ale od přímé volby vlastně očekáváme?
Patrně hlavní argument pro zní, že se tím posílí demokratická legitimita hlavy státu. Ta je tedy zřejmě vnímána jako nedostatečná. Důvodem nejspíš není samotný princip nepřímé volby, který má ostatně v systému parlamentní republiky logiku, ale konkrétní podoba, jaké v současné české politice nabývá. Příčinou otřesené demokratické legitimity prezidenta není, že byl zvolen nepřímo, ale to, jak jsou – celkem po zásluze – chápány politické strany ovládající onu nepřímou volbu. Ostudný dojem z postavy úřadujícího českého prezidenta není dán jen jeho osobou a jeho vzteklou suitou (i to by ostatně stačilo), ale i volbou, jež působila netransparentně, a vyvolávala dokonce podezření z korupce. Ponechá-li se výběr hlavy státu i nadále parlamentu, hrozí nebezpečí, že vítěz opět vzejde ze zákulisního pletichaření a handlování, v němž se úzkoprsé perspektivy stranických sekretariátů budou dobře doplňovat s lobbistickými zájmy.
Jenže role politických stran, respektive volených zastupitelů lidu se zavedením přímé volby nezbavíme. I kdyby se o něco posílily ústavní pravomoci prezidenta (což žádná ze stran nepožaduje), stále bude platit, že zákony tvoří v tomto státě především parlament, založený v drtivé většině na stranické příslušnosti, a exekutivu vykonává vláda, vzešlá rovněž z politických stran. Pokud byla poslední volba hlavy státu skutečně zmanipulovaná, a tím utrpěla důstojnost úřadu, je to ještě poměrně malý problém ve srovnání s tím, jak je – vzhledem k předpokládané míře korupce a čím dál nižší úrovni politické kultury – deformován každodenní proces rozhodování o veřejných záležitostech. Tím, že se politickým stranám odejme rozhodování o této spíše symbolické ústavní funkci, možná zlepšíme prestiž prezidenta, ale ne tvorbu politiky samotné. Naopak, odpadne tím jeden motiv, proč usilovat o její zlepšení a proč tlačit na politické strany, aby projevily dostatek demokratické gramotnosti a shodly se, co země potřebuje.
Přiznám se, že mám s přímou volbou prezidenta v současném kontextu spjatu jednu faleš. Je to podle mého názoru způsob, jímž mohou strany dát lidem iluzi, že se více zapojují do rozhodování o podstatných záležitostech, aniž by se začalo diskutovat o prvcích přímé demokracie nebo úpravách fungování politických stran. Dali jsme vám možnost volit prezidenta, tak vidíte, jak vám důvěřujeme! – budou nám moci říci, aniž by v té důvěře byli ochotni jít dál. Mnozí lidé se této iluze jistě rádi chytnou. Naději pro českou společnost budou spatřovat v nadstranické (už toto může být pouhé zdání), ba snad i nadústavní autoritě kvazimonarchy, jenž není pošpiněn běžnou politikou a je způsobem své volby spojen přímo s lidem a jeho vůlí. Soustavné překračování původně zamýšlené ústavní role, které sledujeme u Václava Klause, by se u prezidenta méně závislého na vůli politických stran mohlo ještě prohloubit. Ani to není cesta ke zlepšení demokracie. Je to cesta přesně opačná, zvlášť v situaci, kdy minimálně v části společnosti rezonuje rétorika současného Hradu, jež některými hodnotami liberálnědemokratické kultury vysloveně pohrdá.
Jakkoliv si myslím, že by volba prezidenta měla být výsledkem co nejširší veřejné debaty, v přímé volbě nejenže nevidím žádný zásadní přínos; spatřuji v ní naopak četná rizika. Především se může lehce stát fíkovým listem zakrývajícím nízkou kvalitu demokracie. Její zlepšení se totiž neobejde bez kultivace celkové politické kultury, ale ani bez větší účasti občanů na rozhodování o veřejných záležitostech. Jistěže obsazení postu prezidenta jednou z takových záležitostí je. Svým symbolickým a morálním rozměrem však může svádět k nevěcnosti a licoměrnému státotvornému patosu, který z lidí často dělá nepřátele. Myslím si, že lepšími demokraty se stáváme, když se jako občané účastníme sporů o – na první pohled – daleko obyčejnější věci.
Autor je filosof.