Transgender na venkově - hudební zápisník

Společně se svým opětovným, dlouho znemožňovaným vstupem do společnosti si transgender vydobyl dvě základní osamělé pozice – samotu převleku a samotu jeviště. V moderní době tak jeho obraz kolísá mezi sporností legality a touhou po podívané. V těchto osamělých konstelacích se také tvoří první transgenderová společenství: transsexuálové snící o autorizaci svých načerno zkopírovaných orgánů a stylizované drag queens ztotožněné s očividnou, nicméně oslňující září klamu. Jisté je, že mezi těmito dvěma pomyslnými póly maskování, jejichž ideály jsou vymazání původního a odlesk jiného, zůstávají nepříliš reflektované, jen provizorně stylizované oblasti samoty. Neschůdné cesty mezi středostavovskou ložnicí a klubovým jevištěm přitom představují právě onu nekonečně dlouhou proměnlivou řadu drobných nesrovnalostí, neřešitelných rozporů, provizorních řešení a odhalených švů, které mezi zdánlivé jistoty genderové identity vsunují určení „trans" a které zmiňovaný vstup do společnosti formují jako permanentní okliku. Navzdory urbánnímu charakteru transgenderové kultury je proto pro její pochopení neméně důležitý výlet na venkov.

Právě tam nás překvapivě zavádí jeden z rozhovorů, které v posledních letech poskytla klíčová transgenderová osobnost rockové historie Jayne Countyová, neboli dřívější protagonista newyorského pozlátkového punku počátku sedmdesátých let Wayne County. Jeho role v typicky městské subkultuře, která se záhy stala temným podtónem popu, byla jedinečná. Zatímco u většiny hudebníků zůstávalo vlastním žánrem transgenderových stylizací rockové pozlátko, County dával najevo, že v jeho případě je cílem provokativních maškarád skutečně gender – kategorie, od níž však na rozdíl od hudby publikum žádné nové žánry neočekávalo. Doby, kdy County v podobě „rock’n’rollové Kleopatry" šokoval posluchače, nechával si narůst prsa a odpuzoval hudební kritiky, jsou plné legendárních detailů. O to sugestivněji pak příběh ožívá na kontrastním pozadí, v okamžiku, kdy stárnoucí rockovou hvězdu nacházíme v Georgii, na jižanském venkově, v rodinném domku uprostřed pastvin pro krávy a zeleninových záhonů.

„Pěstuju kapustu, rajčata, jarní cibulku. Krmím drůbež a kočky, občas k nám zavítá také malá vačice," svěřuje se Jayne Countyová v rozhovoru pro queer magazín Butt. Sestra spáchala sebevraždu, bratr byl zavražděn, matka onemocněla a otec – starý countryboy, někdejší četař v armádě, který se teď už asi těžko změní – má rakovinu a je slepý: v Jayne bude až do smrti vidět svého syna. Příběh osamělého Sardanapala, dekadentní transgenderové bytosti, jejíž tělo připomíná kompendium či palimpsest několika identit, se v novém prostředí rozvíjí jako hra drobných nesrovnalostí. Kdyby se vesničané o své sousedce dozvěděli víc, odsudek a touha po podívané by na sebe nenechaly dlouho čekat. Trávník před domem by pokryly hořící kříže. Jenže nikdo nic nevidí. „Ve městě mě většinou oslovují slečno nebo madam. Abych řekla pravdu, mohla bych mít dvouměsíční vousy a lidé by mě pořád ještě brali jako pěknou ženskou," říká k tomu stárnoucí punker/ka. „Nezapomeňte, že genderové rozdíly jsou na venkově přece jen hrubozrnnější." Ale o jaké rozdíly vlastně jde?

Podle zacyklené postmoderní interpretace se smyslem pro kultivaci tělesného povrchu se muž mění v ženu už tím, že působí jako žena, která se mění v muže, a obráceně. Venkovský příběh z oblasti, pro jejíž původní obyvatele podle etnologů „změna pohlaví představovala způsob, jak se vyhnout nebo zbavit neštěstí", nám nicméně ukazuje, že pro takovéto subtilní transformace mnohokrát přepsaných genderových znaků zde není místo. Osamocené transgenderové tělo, jehož skutečnou podobu nikdo nevnímá, se proměňuje pouhým pohybem ze severu na jih, z města na venkov, ze sousedství před oči slepého otce.